Město v pahorkaté oblasti je plné protikladů. Mísí se tu tři náboženství, pro které je město svatým centrem. Nevyhnete se tu cestování v čase, srážkou s několika kulturami ani hojnosti zajímavého jídla. Zvlášť když máte za rohem trh i nejlepší restauraci ve městě.

Po přejezdu z Tel Avivu působí prosincový Jeruzalém hodně jinak. Nejen proto, že krátký rukáv musím vyměnit za tenkou péřovku. Vyšší koncentrace židovských klobouků, beranic a jarmulek je tu nepřehlédnutelná. Trh Machane Yehuda je ten největší v tomto městě a taky jeden z nejroztodivnějších, jaké jsem kdy navštívila. Mám ho hned za rohem od ubytování, a tak se vrhám město prozkoumat nejprve tam.

Nevím, jestli si dřív prohlížet natočené pejzy zbožných Židů nebo exotické plody. Hromady granátových jablíček, plody kaki, datle, pražené pekanové ořechy, olivy se slanými citronky nebo fermentovanou mangovou omáčku amba. Opodál jsou vystohované placky pita, jinde se dmou kopce koření zaatar, což je směs divokého tymiánu se sezamem a nakyslým sumahem. Proplétám se bludištěm chodeb a dav houstne. Všichni musí v pátek stihnout poslední nákupy před šabatem, kterým tu vrcholí týden.

S kamarádem a šéfkuchařem v jedné osobě, se kterým jsme pracovali v jedné restauraci v Londýně, jdeme na něco k snědku. Vede mě do bistra naproti trhu. V Aricha sabich mají na menu jedinou věc – sendvič sabich. Dostávám pitu naditou k prasknutí pečeným lilkem, různou zeleinou. Bylinkami, ambou a tahini. Když se zakousnu, přestávám vnímat. Lítám si v oblacím a Guy mi závidí, že to zažívám poprvé. Jako dát si tu iránské jídlo, co tu zdomácnělo je nevýslovná slast.

To ještě nevím, že za druhým rohem mám od bydlení nejslavnější jeruzalémskou restauraci Machneyuda s protějším barem, kde mě uvidí každý den.