To jako fakt?
Poprvé mě to napadlo loni v létě. Uvědomila jsem si, že v Brně cítím něco, co v Praze ne. Že tam mám zase chuť objevovat. Jen v Brně se zakecám na zastávce, v pekárně i pivárně, což je těžké v Praze. Tam když se na někoho v metru dlouze podívám, raději odvrátí oči, protože to se přece nesluší. Hlavně schovat emoce a být anonymní.
V Brně si můžu vrátit do pusy slova jako rožnout, zavazet nebo štěrchat, aniž by někdo zvedl obočí a cítím radost, když podobné výrazivo srší z vět druhých. Brno se neprodalo turistům jako Praha a lidi tu jsou většinou krapet vřelejší. Taky rozkvetlo do kulinární krásy a nebojí se nových nápadůmísto zjednodušeného kopírování.
Jo, je to lehce šílený, trochu dobrodružný i mrazivý. Jinými slovy pro měneodolatelný, takže mých pět švestek dnes absolvovalo přejezd po D1. Nevím, jestli mi to „přesazení se“ půjde, ale aby to člověk zjistil, měl by to vždycky minimálněvyzkoušet. Tož děcka, su zvědavá, do koho nejdřív na ulici narazím!