Cválání koňských kopyt od povozů. Pach linoucí se spolu s černým kouřem z výfuků stařičkých aut, které se jen v Havaně oblékají do zářivých barev. Nefunkčnost mnohého, ale usměvavé vlídné tváře. K tomu vůně z doutníků i rytmus salsy tancované na ulici. To je pro mě Kuba, když zavřu oči.

Zatímco jiní balili dárky na vánoce. Já balila na cestu. Na největší ostrov v Karibiku se většinou jezdí za bílými plážemi, na kterých jsem strávila všeho všudy asi hodinu. Víc mě zajímala země samotná, kterou jsem se prodrkocala čínskými autobusy a hromadnými taxíky. Neustále na ulicích vidíte stát fronty. Do banky, do obchodů, na autobus. Socialismus jsem do puberty zažila, ale na Kubě ho vypilovali k dokonalosti. Náměstí s budovatelskými památníky jsou obří, neustále se u silnic děkuje na cedulích Fidelovi a Che Guevarův portrét najdete v restauraci i v bytě vedle televize.

Skoro nic tu není k dostání. A tak jsem bydlela bez prkýnka na záchod. Když to dávají místní, zvyknete si za pár dnů taky. Stejně jako na to, že v pekárnách jsou prázdné regály a dort vám ze špachtle vloží do holé dlaně. Na zmrzlinu se tu zase chodí s igelitovým pytlíkem. Na Kubě je možné všechno. Platy jsou mizerné a nikomu se za ně nechce pracovat. Většina podniků v zemi řízené jednou povolenou (komunistickou) stranou je státních a farmář i rybář musí odevzdávat 90 % produkce státu.

Základní a velmi levné suroviny tu fungují na příděl a každá rodina má speciální sešit, do kterého se při nákupu ve zapisuje zakoupené množství potravin jako je rýže, fazole, cukr, sůl, káva nebo vejce. Nezapomenutelná bude má rozmluva s domácí v Santiago de Cuba, kdy jsem nám rozlila dost hrozné pivo, co jsem koupila a poslouchala s otevřenou pusou jak rodině musí stačit půl litru oleje na dva měsíce a na mléko či kompot má nárok jen dítě do určitého věku. Podivné supermarkety buď zejí prázdnotou nebo ve tři metry dlouhém regálu najdete jeden produkt. Třeba majonézou.

Čas tu běží jinak a není ceněný. Když něco nefunguje, místní jen pokrčí rameny a řeknou: to je Kuba. Už si zvykli a neprotestují. Lidé tu jsou chudí, přesto jsou vlídní a s vyjímkou úředníka či prodavače mi úsměv většinou oplatili. Ženy tu šedinám dávají fialový nádech a k připojení na wifi tu potřebujete pas, signál v parku i dost trpělivosti. Počítat musíte s tím, že v obchodech mimo turistická centra nebude k dostání balená voda, zato rum najdete všude.

Na Kubu jsem vždycky toužila jet, ale vzalo mi to dech. Viděla jsem v ní bizarní skanzen socialismu i barevný ráj, který si bezohledným přístupem k životnímu prostředí vesele ničí. Hlt stařeného kubánského rumu s pachutí stále trvající cenzury a věznění nepohodlné opozice v krku pak trochu drhne…