Přiznání šedin se bojí každá z nás, nikdo přece nechce dobrovolně zestárnout. Vtip je v tom, že i za stříbrnou hřívu můžete získat neskonalý obdiv. Když totiž vystoupíte z davu, stane se z vás originál!

Ve večerních ztichlých hodinách mě při placení v prodejně obstoupí tři prodavačky středního věku a tajemně začnou: „Můžeme se zeptat, která kadeřnice vám dělá tak super melír?“
„To je moje,“ odpovídám pobaveně. Není to poprvé, kdo si někdo myslí, že mám barvu, co teď letí.
„Vážně? Když jste totiž vešla, jen jsme otevřely pusu. Ale říkaly jsme si, že jste moc mladá na to, aby to byly vaše…“ pronese jedna z tria prodavaček.
A tak jsem jim začala vyprávět, jak jsem před pár lety nevýhodu otočila ve výhodu. Jak mi kvůli vlasům – jo, těm šedým – za poslední roky složili poklony desítky mužů i žen. Jak je chtějí mít jako já i dvacetileté holky, jenže takovou barvu jim kadeřnice nikdy nenamíchá.

První šedý vlas jsem si vytrhla v osmnácti. Po dvacítce to začalo neškodným přelivem a ve třiceti jsem byla na barvě prakticky závislá. Zatloukat byla ta správná cesta. Kolem čtyřicítky jsem toho měla akorát tak dost a představa, že mě to čeká dalších čtyřicet let mi byla asi tak blízká jako cesta na měsíc. Trpěla jsem dál, maskovala to, co stejně všichni už po týdnu viděli a pak se na mě jednou zblízka zahleděl muž. Všiml si mého tří milimetrového odrostu a tím co mi řekl, mi změnil život. Si pište, že to bylo jak z hollywoodského filmu. Zrovna jsme spolu leželi v houpací síti na břehu karibského moře, když pravil, že milovat mě bude i šedovlasou nebo i když mi vlasy vypadají.

Samozřejmě že jsem to nebrala vážně. Nejspíš to byly romantický kecy, co vám někdo říká, když má zrovna slabou chvíli. Jenže ta představa osvobodit se od předsudků, začala být čím dál tím přitažlivější. V té době jsem začala chápat, že klíč ke svobodě třímáme každá ve své dlani. Věřte, že i když vám ostatní říkají, že jste na to ještě mladá, spokojená musíte být vy, ne oni. Fígl je v tom, že když se nesnažíte zapadnout a dovolíte si být sama sebou, je to sakra sexy!

Nedokážu spočítat, kolik žen se mi za těch šest let mého pepř-a-sůl-rebelství svěřilo, jak moc mi mou šedovlasou svobodu závidí. Jak mě obdivují, že jsem to dokázala. Jak byste taky chtěly, ale… A následuje milion důvodů. Co by na to řekl manžel a děti? Co když vám to nebude slušet? Určitě nebudete mít tak hezkou šedou jakou mám já… Ženy, vždycky máte na výběr a je jen na vás, jestli budete trpět nebo zářit. Pokud uvažujete o tom, vykročit na cestu, kterou se vydává čím dál tím víc rebelek, možná budete překvapené, jak lehké to vlastně je. Shrnula jsem to do devatera odpovědí na nejčastější vaše dotazy.

Kolik mi bylo, když jsem šla do šedé?
Když jsem se rozhoupala, bylo mi tak 41. Zešedivěla jsem brzo. Blbý no. Ale kvůli tomu přece ještě nebudu chodit kanálama! Začala jsem bedlivě pozorovat ženy kolem sebe, hlavně v hromadné dopravě. Babiček, které tvrdošíjně trvaly na barvě mi bylo upřímně líto. Proč mají potřebu předstírat, když je všem jasné, že to není jejich barva? Jak je krásná bělovlasá babička a jak směšná ta s fialovým nebo černým přelivem. Pak jsem jednou narazila na video, kde se žena ostříhala z dlouhých barvených vlasů na ježka, nasadila si velké kruhové náušnice a vypadala mnohem líp než předtím. To mi dodalo v mém rozhodnutí odvahu. V té době se to totiž u nás nedělalo. Šedá se zakrývala stůj co stůj.

Jak to proběhlo u kadeřnice?
Kadeřnice mi doporučila, abych se vydržela alespoň 3 měsíce nebarvit. Že potřebuje nechat odrůst vlasy, aby mi to mohla střihnout a barva u nich byla jen na konečcích. Tohle období bylo asi nejpalčivější a řešila jsem to nošením kšiltovky. Připravte se na to, že občas budete muset ustát i odsuzující povzdech někoho z okolí „A vážně to chceš udělat?“. Jsou to vaše vlasy a váš život. Ke kadeřnici budete nadosmrti chodit vy, ne dotyčná osoba, která si ten opruz nedovede představit. Teď potkávám víc a víc žen, které se razantně ostříhat nedaly a prostě to nechaly odrůst. Taky je to cesta. S vidinou stříbrných zítřků se v tomto období zkuste nad okolí povznést, bude to stát za to!

Co se změnilo?
Lidé mě nepoznávali a často mě minuli pohledem, aby se vzápětí ty vytřeštěné oči vrátily a osahaly si mě pohledem znovu. Užívala jsem si krátkovlasé rebelství, když jsem se nemusela rozčesávat ani dlouze fénovat. Bylo to boží! Taky jsem mohla jíst na ulici, aniž by mi vítr foukal vlasy do pusy. Poprvé v životě jsem se seznámila s vlasovým gelem. Kromě změny to byla i velká úleva. Konec předstírání! Vtipný na tom všem bylo, že v tuhle chvíli jsem si řekla, že jsem to měla udělat ještě dřív, že vůbec nebyl důvod se bát.

Vyměkla jsem od té doby někdy?
Jednou. Sžívala jsem se s šedinami teprve pár měsíců a nebyla si ještě úplně jistá v kramflecích. Kamarádka mi mluvila do duše, že jsem na to ještě mladá a že je to škoda. A tak jsem si povzdechla u kadeřnice, jestli bychom přece jen nezkusily barvu. Než se stihla nadechnout (samozřejmě aby mi to mohla rozmluvit, protože z toho byla nadšená), vedle na křesle se ozvala stará paní. Seděla tam tiše a čekala až jí chytne barva, takže jsem si jí do té doby nevnímala. Pravila: „Jestli vám můžu radit, nedělejte to. Budete otrokem jako já…“ Od té doby jsem měla vždycky jasno.

Jaké jsou reakce mužů?
Vždycky jsem vypadala o dost mladší, než hlásal můj rodný list a těšila jsem se, že konečně dám světu najevo mé pravé datové souřadnice. Zkrátka, že mě přestanou balit o deset let mladší muži. A rozdíl opravdu nastal. Začali mě balit muži ještě mladší, čemuž jsem absolutně nerozuměla. S čím jsem nepočítala byl fakt, že z mé šedé hřívy sálala síla. Uvědomění si vlastního ženství. Odvaha. A to muže fascinuje víc než cifry.

Jaké jsou reakce žen?
Od můžu jsem schytala komplimentů spoustu. Ještě víc jich ale přijde od žen! Nejčastěji jsou to prodavačky, které si mě prohlížejí a mají příležitost mě oslovit. Už mi složila poklonu i žena v restauraci, sestřička na gynekologii nebo běžkyně, která se zastavila na ulici a vyndala si z uší sluchátka, aby mi řekla, že mi to sekne.

Změnilo se ještě něco?
Až s šedými vlasy jsem si dovolila (a jak ráda!) nosit rudou rtěnku. Ve dvaceti s rudou pusou můžete vypadat vulgárně, ale až s šedým čírem je to teprve ten správný punk. Taky se mi pozměnily barvy v šatníku. Vyřadila jsem hnědou, přidala víc černé, tmavomodré a nově i žluté. Nejraději mám šedočerné kombinace, ale zajímavé jsou i šedé odstíny. Když jsem měla šedé široké kalhoty a šedý vlněný svetr vzhlédla v londýnském metru žena od novin, aby mi řekla, že je to super kombinace. Rozzářená červenou rtěnkou samozřejmě.

Co když já nebudu mít šedou hezkou?
Jakou šedou či stříbrnou barvu máte, nebudete vědět, dokud vlasům nedovolíte svobodný život. Pamatujte, že pracovat je dobré s tím co máte než jít proti tomu. Existují různé šampony, které vlasům dodají stříbrný nádech a zbaví je žlutého odstínu, ale to je nejlepší prokonzultovat už s dobrou kadeřnicí, já tuto kosmetiku nikdy nepotřebovala.

A co když mi to nebude slušet?
Kočky, ale to nebudete vědět do té doby, než to vyzkoušíte! Teprve až po ostříhání jsem objevila, jaká je má pravá barva a že na spáncích a na týlu mám vlasy ještě dost tmavé. Vždycky se můžete začít zase barvit, ale když to nezkusíte, nikdy nebudete vědět, jaký to háro vlastně máte. A taky jaká je to svoboda být sama sebou. V barvě vlasů mládí rozhodně nevězí. Jenom to chce mít koule neposlouchat okolí (kamarádky, manžela, děti, kadeřnici nebo chytrý časopisy). Jedině pak zažijete pocit, že je někdo hotovej z vaší barvy vlasů.