Že je svět tištěných médií v řiti se ví. Mnohdy se jen neví jak hluboko. Když jsem kdysi slyšela, že se není možné uživit psaním pro noviny či časopisy na volné noze, neodradilo mě to, protože nám beranům není rady ani pomoci a musíme si nalézt cesty dlážděné vlastními zkušenostmi. Díky tomu, že jsem k článkům odevzdávala i své fotky a dost možná i díky paranormálním jevům, jsem to poslední tři roky dávala. Pravda, často to bylo i balancování pod hranou životních výdajů. Jenže když vás ta práce naplňuje, přináší radost vám i čtenářům, kousnete se, že to smysl má a že výdělečné období bylo a bude jindy.

Pokud se vám zdá, že se mi v posledních měsících rozvolnil režim s články v Lidovkách, tak se vám to nezdá. Dovyjde tam už jen to odevzdané. Abych se dostala k tomu, proč jsem pro ty noviny přestala psát, musím se vrátit k tomu, proč jsem pro ně vůbec psát začala. Přitahovalo mě povídat si se zajímavými lidmi o jejich práci a předávat to dál. Už mi nestačilo psát jen o jídle a cestách. Noviny jsem potřebovala jako hlásnou troubu, protože text žije, jen je-li čten.

Jako první jsem před třemi lety oslovila začínající Deník N. Vlídně poděkovali a omluvili se, že pro mé články nemají vhodnou lifestylovou rubriku. Oslovila jsem Forbes. Nadšeně odpověděli, že se jim články hodí do internetové verze, že je stále chtějí v kvalitě jak pro tištěnou verzi a nabídli mi za to směšný honorář nehodný jejich formátu. Odmítla jsem. Hospodářky by po čase mé psaní braly, ale musela bych ctít jejich pravidlo: oprostit se od emocí a vlastního názoru. U politické a ekonomické žurnalistiky to dává smysl, ale u mých článků ne. Když píšu o Maratonu hudby nebo reportáž ze šlapání zelí, musí z toho být cítit, že jsem tam byla. To emoce vdechují článku život i uvěřitelnost a dělí ho o beztvarého kusu. Zkusila jsem to, ale článek v podobě mršiny ohlodané na kost mi nečinil radost a nečinil by ji ani čtenářům. MF Dnes a Právo jsem vyloučila.

Prostor a svoboda

Magazín Pátek v Lidových novinách měl v té době kvalitní články. Oslovila jsem je s nápady, kdy na mě druhá strana zůstala zírat. Řekli mi, že pro ně chce psát kde kdo, ale nikdo nepřijde s vlastním tématem. Dali mi prostor jít do hloubky a psát nejen o jídle. Neměnili mi styl vyjadřování, mohla jsem být kontroverzní. A tak jsem pro ně začala psát na volné noze. Což znamená nemít jistotu kolik článků vám zveřejnění a jestli i příští měsíc. Ale za pankáčskou svobodu ve výběru témat a radost z práce mi to stálo.

Samozřejmě že nastávaly situace, kdy můj perfekcionismus trpěl. Když mi změnili titulek a článku to ublížilo. Když k rozhovoru dali fotku člověka ve velikosti poštovní známky. Když mi z poznámky v mrazivě důležitém momentu „usměje se a chvíli na sebe jen mlčky hledíme“ udělají debilní zkratku „směje se“ a zveřejní to i přes můj nesouhlas. Když fotky ořezávali nejen mě, ale i fotografce, se kterou byl dělán rozhovor. Když mi dva měsíce nebyli schopni odpovědět na jakých navržených tématech můžu dál pracovat a já si ten měsíc nevydělala na slanou vodu. Vadilo mi, že píšu pro noviny, kterých si nemůžu vážit pro pozadí vlastníka (Andrej Babiš), ale umožňují mi vykřičet do světa to, co bych sama schopná nebyla.

Podepište nebo…

Vlastně permanentně jsem přemýšlela, jak z toho kola ven. Jenže kam? Kam v Česku psát, aby to bylo médium, kterého si budu vážit? Které nebude mít na vrcholu oligarchu. Které mi dá prostor pro kvalitní články z oblasti, kterou zaškatulkovali jako lifestyle. Kde mě nebudou nutit psát o celebritách, ani o tom, jak velké má podnikatel tržby.

Nechápala jsem, když jsem svůj článek psaný pro blog Jídlo a radost náhodou našla na webu Forbes. Kontaktovala jsem patřičnou osobu v Jídlo a radost a bylo mi řečeno, že každý autor by to měl považovat za čest, když si jeho článek vezme Forbes. Tak jako že s čím je problém, milostivá? Ten problém se jmenuje autorské právo. Že ho nezná Jídlo a radost bych možná pochopila, že ho nectí Forbes už nikoli. Aby bylo jasno, není mi proti srsti poskytnout něco zadarmo a často to i dělám. Pokud si však někdo mou práci „vypůjčí“ ke svému prospěchu, vadí mi to.

S několika redakcemi jsem se rozloučila, když mi daly jako nůž pod krk smlouvu. „Vždyť v ní není nic tak strašného“ dušovali se šéfredaktoři, když mi ji přistrkovali. Podepsat smlouvu, kde se zříkám doživotně svých autorských práv a věnuju je vydavatelskému domu, který články i fotky vykrádá v různých svých dalších (často bulvárních) plátcích a můžou si je bez vašeho svolení měnit a překrucovat, mi nepřijde jako něco, co by mohl autor podepsat ve střízlivém stavu. To že jsem napsala článek z cesty na vlastní náklady do Patagonie pro Lidé a země neznamená, že ho smí recyklovat v Blesku nebo Sluníčku. Zapomínají, že autor, který je neustále tlačen k tomu, aby psal pokud možno zadarmo, tvoří obsah. A ten bude jen tak dobrý, jako je dobrý autor.

Z jednoho časopisu, kam jsem nabízela svůj článek s fotkami mi odpověděli s nebývalou upřímností i povzdechem, jak rádi by článek ode mě měli, ale jak na něj nemají: „Díky šetření financí to většinou řešíme tak, že jsme ve spojení s architektonickými studii, která nám poskytují fotografie (zdarma). Je mi to děsně trapný a vím, že to zní děsivě, ale je to bohužel realita velkých vydavatelských domu, kde je obsah až na posledním místě. Hlavně, když jsou plný stránky a nic to nestojí. Třeba se někdy stane zázrak, velká vydavatelství pochopí, že do časopisů je potřeba investovat, tak po vás hned skočíme.“

Teď to bude jinak

Sem tam přijdou noviny a časopisy se spásným nápadem na změnu obsahu. Zajisté mají právo zrušit svou letitou rozhovorovou rubriku, jenže ve své zpupnosti zapomínají, že nemůžou důsledky svého rozhodnutí házet na autory. Externí autor je placený až po publikování svého článku, takže někdy čeká na zveřejnění měsíce, někdy i rok.

Ve chvíli, kdy se noviny rozhodnou, že pro napsaný článek není už místo, autorovi suše oznámí, že došlo ke změně záměru. Dají ruce pryč a maximálně se šéfredaktor omluví, že on nic, on muzikant, že to rozhodnutí přišlo shora. Kolikrát jsem tak jako autor utřela. Jenže jak člověk stárne i získává zkušenosti, najednou už není ochotný sloužit jako ořezávátko.

Když další chytráci přicházeli s tím, že SI rozmysleli a změnilo SE, řekla jsem fajn, to je vaše rozhodnutí, ale doufám, že dostanu zaplaceno za odvedenou práci, kterou jsem pro vás na zakázku připravila za dosavadních podmínek. Přes značnou nevoli druhé strany honorář na účet nakonec přiletěl a s nálepkou problémového autora jsem si za sebou zabouchla další dveře. Kdyby to tak udělal každý autor, noviny by zjistily, že se takto chovat nemůžou. Chápu, málokterý autor má zásady i profesně sebedestruktivní sklony jako já.

Pod povrch

S férovým přístupem i honorářem jsem však přece jen v mediální galaxii pracovala, i když je to už dávná minulost. Pro In magazín Hospodářek pod Tomášem Wehlem. Pro magazín Lidé a země za šéfování Lenky Klicperové. A pro Moji Psychologii a hlavně Báru Šťastnou. Za to jim patří velké díky! Po změně šéfredaktorky mě Moje Psychologie odrovnala tím, že žádali ke schválení rozhovoru předem fotku toho člověka. Časopis, který se chvástá tím, že vidí pod povrch se potřeboval ujistit, jestli je dotyčný dostatečně pohledný a rozměrově vhodný na jejich esteticky vyladěné stránky.

To, že jste se jako autor s časopisem či novinami na něčem dohodli, ještě neznamená, že to bude i splněno. Lidé se mění a s nimi padá i to domluvené. Často bohužel padá domluvené, i když se lidé nemění a s médii si lze zažít perné chvilky. Třeba při konverzaci s účetní časopisu Koktejl, která mi se svým stálým platem z teplé kanceláře oznamovala, že je u nich přece normální, že se honoráře vyplácí až několik měsíců po jejich splatnosti. Někde zase pozapomenou, že k článku zveřejnili i vaše fotky. Jinde je šéfredaktor překvapený, že musí honorářově dodržet, co vám nasliboval, když potřeboval strašně dlouhý článek ve strašně krátkém čase. Ne, toto se neděje u bulvárních plátků, děje se to ve světě prestižně znějících titulů, českou redakci National Geographic Traveler nevyjímaje.

Když mi Literární noviny ani tři měsíce po splatnosti nevyplatili celý honorář, vedla jsem zajímavou diskusi s jejich majitelem. S už tak brutálně nízkou částkou 1500 Kč jsem souhlasila  jen proto, aby se tématika článku (srovnání českého a anglického knižního trhu na základě rozhovoru s vedoucí knižního domu v Londýně, k přečtení zde) dostala mezi veřejnost. Jeho zdůvodnění si dovolím citovat, protože by byla škoda jakkoli měnit jeho hluboká slova:  „Honorář jsem považoval za příliš vysoký. Jsou to koneckonců moje peníze, záleží na mém posouzení. Obávám se, že by Vám v tom žádný právník nepomohl. Jediným statutárním zástupcem firmy Litmedia a.s., která je vydavatelem Literárních novin, jsem já a já jsem s Vámi žádnou dohodu o výši honoráře, byť třeba ústní, neuzavíral.“ Následně jsem tupému muži objasnila logiku fungování dohod v podnicích se zaměstnanci, přeposlala potvrzení honoráře šéfredaktorem na firemním mailu a zbylé pětistovky se dočkala. Jenže s tímto přístupem médií bych mohla vydělávat jen na terapie u psychologa.

Mediální pískoviště

Jako autor na volné noze musíte mít ve světě médií ostré lokty k neustálému bránění svých práv a silný žaludek na jejich aroganci. Jenže neustále být ve střehu a bojovat, stojí síly. A ty mi právě v potyčce s větrnými mlýny došly. Po změně editora se v Lidových novinách už nemůžu spolehnout na dohodnuté. Nechci psát články, které tam pak leží půl roku a do kterých mi začínají zasahovat a dělají je výrazově sterilnější. Nechci, aby se můj článek o letní lodní dopravě na přehradě dostal ven až se na ní začne bruslit. Nechci přistoupit na snižování honorářů. Minulý týden jsem se rozhodla, že s nimi spolupráci ukončím, aniž bych měla záložní plán B.

A pak čirou náhodou zjistím, že v internetových lidovkách lítá dobrá stovka mých fotek bez mého vědomí a samozřejmě bez jakéhokoliv honoráře. Měsíce i roky. Fotografií, které jsem dodávala na výběr k mým článkům jejich magazínu Pátek. Spustí se tóčo, protože Požárová je problémová a žádá vysvětlení. Ředitel redakcí mi v telefonátu sdělil, že na tom Lidovky nic nevydělaly a že za fotky na internetovou verzi zásadně neplatí. Tudíž mi nemohou nic uhradit. Logicky přece… Mé fotky z fotogalerií na netu šmahem vymazaly a tím to pro ně, zdá se, hasne. Velkorysost jsem nečekala, férovost stále ano.

Jednou mi kamarád z branže řekl, že se v tomto světě budu vztekat do chvíle, než přistoupím na hru novin a časopisů. Že musím začít dělat kompromisy, protože jsem na jejich pískovišti, kde platí jejich, byť mnohdy neetická, pravidla. Měl svatou pravdu. Jelikož nejsem schopna hrát hru s nedůstojnými pravidly, jsem nucena z mediálního pískoviště odejít. Trochu paradox pro někoho, kdo našel v posledních třech letech smysl své práce právě v psaní rozhovorů a reportáží.

Jedním dechem však musím dodat, že ničeho nelituju. Byla to fáze, kterou jsem si potřebovala ohmatat. Díky novinařině jsem mohla stanout v srdci tvarůžkárny, zkusit si šlapat zelí i se ocitnout na policejní stanici bez okovů na rukou. Ale hlavně poznat nesmírně zajímavé lidi, kteří mi umožnili nahlédnout do svých příběhů a předat je dál v rozhovorech čtenářům. Šířit optimistickou energii, inspiraci i víru v lidskou houževnatost. A protože na každém konci něco nového začíná, s velkým napětím i zvědavostí ten svůj nový a-nepočítám-už-ani-kolikátý začátek napjatě vyhlížím. Díky vám, že mě čtete bez ohledu na to, jestli zrovna píšu do kuchařek, románů, na web, do novin nebo na etikety skleniček!

 

P.S. Psaní neumím zastavit a ráda bych dál kutala na článcích a rozhovorech s lidmi, kteří mě zaujali. Tedy pokud mi rozhovor dají i bez novin v zádech. Jestli pak to psaní vykřičím do lesa nebo prsknu na web, ještě nevím. Budu dál dělat svou práci stejně? Myslím, že ji budu dělat líp, protože mi do toho už žádný editor nebude házet vidle.

 

UPDATE: Z Lidových novin jsem dostala zprávu, že nějaký honorář zaplatí. Aby bylo jasno, o finance tady nejde tak, jako o princip respektování autorských práv, které nemůže porušovat ani největší mediální dům.