Po dvou měsících troušení zpráv o pracích na knize Londýn prostě žeru na mém facebooku se stalo něco zvláštního. Chodily mi reakce, že už slintáte jako psi, jak dlouho vás ještě budu napínat a že si tu knížku koupíte, i když na ně většinou nemáte čas. Jako vy tu knížku chcete, aniž byste z ní viděli jedinou stránku? Neznáte jediný recept ani jste ještě neviděli obálku? Tak to je hustý!!! Takové důvěry si nesmírně vážím a k něčemu se přiznám. Když jsem se rozhodla, že do vydání knížky jdu sama, bez vydavatele, orosila jsem se, že si musím nastudovat nějaký marketingový kouzla. Aby o té knížce vůbec někdo věděl. Možná si někdo vzpomene na můj dávný pokus na hithitu. Nepodařilo se vybrat, protože jsem to vůbec nepropagovala. Bylo mi to totiž blbý! Zkuste si někdy promovat sami sebe a pochopíte. Jenže místo studia chytrých knih jsem si teď řekla, že to chci „normálně“. Naprosto přirozeně jsem se jen dělila o zážitky. Nebyla v tom žádná kalkulace, jen upřímnost. Tady ten příběh je celý navlečený za sebou jako korálky na šňůrce.
13.5.2020

Nevím, kdy je ten správný okamžik vyhlásit, že vzniká kniha. Já jsem to vlastně pustila do světa už před 1,5 lety, když jsem věděla, že mé emocionální rozpoložení „Londýn prostě žeru“ bude i titulem nové knížky. Že mi to tak dlouho trvalo není mou lenivostí. Ta kniha byla prostě tak neuchopitelná. Asi nejhustější dílo, které mi pod rukama zatím vzniklo. Fakt! Ale i zázraky se dějí a podařilo se nám spojit to, co jsem v jedné knížce moc nenosí. Od toho jsou přece
výzvy, ne? Má v sobě vdechnutou londýnskou ztřeštěnost i esenci a v tuto chvíli se na sále dokončují poslední

dermatologicko-grafické úpravy. Pak ještě doladit „detaily“jako tisk a rozhodnout se, jestli se spojit s vydavatelstvím, nebo si vzpomenout jaké to je, vydat si knížku sama. Abych vás nepřehltila, budu vám tu občas pouštět drobečky z obsahu a vzniku postupně.

P.S. Ten pohled, když si po cestě z pracovní schůzky ve vlakovém kupé rozložíte na kolena tisk z obyčejné tiskárny, jen abyste viděli, jak to písmo vypadá, jestli je čitelný, jak tam působí fotky. Jste u vytržení, protože se váš sen zhmotňuje.

18.5.2020

Život v Londýně mi občas připomínal kombinaci polepšovny a skautského tábora. Trochu víc punková ta jízda je, když už vám není dvacet, ale přehoupli jste se přes čtyřicítku.“ Tohle prohlašuju v prvních kapitolách mé nové knížky Londýn prostě žeru, která je u finiše. Co mě do něj přivábilo a co z něj vyhnalo? Jak se tu žije s jednu poličkou v lednici a frontou před koupelnou v bytě s rozvěšenými pravidly? Co mě přinutilo vyběhnout vykřičet se do parku při prolétávajícím letadle a proč jsem nevydržela na jednom místě bydlet ani pracovat? Ve které restauraci jsem vyvrhovala tetřevy, kde pekla dorty a odkud jsem odešla ještě než jsem začala? Proč mě bavilo plnit přání hostů a co mě přimělo uvařit budík? To všechno tam bude!.
Zavedu vás do svých oblíbených a ne úplně profláklých míst, parků, muzeí, knihkupectví na procházky a samozřejmě procouráme restaurace, hospody, bary i trhy! Jedině když víte, kde lemuje koleje přeslička, kde voní fíkové listy, kde jsou prostranství na cirkusová šapitó a když objevíte ostrov s tajuplným názvem Koláč z úhořů, poznáte pravý Londýn.
Výsledkem je správně uleželá knižní lahůdka kořeněná zajímavostmi, zážitky, tipy i humorem. Provoněná je spoustou jídla včetně receptů. Jo, slyšíte správně! Docela často vás vezmu za ruku a protáhnu vás galerií. V knížce totiž bydlí 480 fotek, které vznikaly při mých výpadech do ulic. Najdete tu i sedm dokumentů seskládaných z neobvyklých životů lidí, kteří sem přišli z různých koutů světa.

26.5.2020

Makáme na jazykových korekturách mé nové knížky. Je mi to nesmírně líto, ale připravili jsme vás o smích, který jsme si dneska užili. Už v receptech neobjevíte „koksový olej“, už tam bude prachobyčejný „kokosový olej“. I přes ostříží oko pečlivé korektorky tam stejně něco zůstane, ostatně jako v každé knížce, jen to asi nebude už takhle zábavný.

28.5.2020

Pracovní výlety za dokončením knihy začínají nabírat na obrátkách.
Brno-Praha: se spacákem a flaškou červeného.
Do noci při mihotání svíček ohmatáváme obálky knih vylovených z knihovny, diskutujeme (ne)možnosti, střídavě tajíme dech při nápadech, které se tak krásně postrkují jen při nahrávání ve dvou.
Praha-Brno: se spacákem a rojem splašených myšlenek, že to může být ještě střelenější, než se zdálo na začátku.

1.6.2020

Recepty by v chystané knížce Londýn prostě žeru nemusely nutně být, ale je to s nima zábavnější.  Pokud si myslíte, že vám anglická kuchyně nemá co nabídnout, vyvedu vás ze šeredného omylu. Národnosti, které tu pospolitě žijí, si sem protlačily své zvyky i suroviny, které bylo radostí objevovat a ochutnávat.

Samotné focení byla chuťovka, na kterou se nedá zapomenout, ani když už je to skoro rok zpátky. Víc než půlka receptů potřebovala k přípravě troubu, kterou má tehdejší garsonka nedisponovala. Dost prekérka. Naštěstí mám kamaráda, který se rozzářil, že mi může pomoct. Radost mu udělalo, že poté, co opouštěl svůj byt do práce, jsem zanedlouho zarejdila klíčem v zámku já, abych jeho nevyužitou a krásnou kuchyni oblažila svou přítomností.

Recepty, kde potřebuju zapnout troubu, jsem si seskupila do pěti intenzivních dnů. Do těch stejných dnů vyšla i předpověď tropických teplot. Nechcete troubu zapínat, protože tím třicetistupňová teplota v bytě ještě vzroste, ale nejde to jinak. Po dvanácti hodinách práce, kdy ze mě sjížděly kapky potu, jsem pravidelně odkulhávala domů. Má bloklá bedra protestovala z neustálého ohýbání se při focení, ale když ty pohledy na talíř shora byly tak boží. Zvlášť když si to jídlo hoví na anglickém nádobí Burleigh, bez kterého by to nešlo.
5.6.2020

Recepty, kde potřebuju zapnout troubu, jsem si seskupila do pěti intenzivních dnů. Do těch stejných dnů vyšla i předpověď tropických teplot. Nechcete troubu zapínat, protože tím třicetistupňová teplota v bytě ještě vzroste, ale nejde to jinak. Po dvanácti hodinách práce, kdy ze mě sjížděly kapky potu, jsem pravidelně odkulhávala domů. Má bloklá bedra protestovala z neustálého ohýbání se při focení, ale když ty pohledy na talíř shora byly tak boží. Zvlášť když si to jídlo hoví na anglickém nádobí Burleigh, bez kterého by to nešlo.

9.6.2020

„Cítím anonymitu, ale zároveň i podivnou blízkost, kdy se na mě usmívají cizí lidé na chodníku. S mexickým kadeřníkem, jehož krámek každé ráno míjím po cestě do práce, si přes výlohu máváme už po týdnu. Uskrovnění se v pohodlí beru jako daň za možnost poznání. Když chcete spatřit štíty hor, taky na čas přežijete přespávání ve stanu. Lehce děsivé na mé situaci ovšem je, že toto není výlet na pár dnů. Zvykám si na život, kde jsem ve stavu out-of-the-comfort-zone vlastně permanentně. Když je nejhůř, opakuju si, že jsem tu dobrovolně a že jen mimo komfortní zónu se dá objevovat i růst.

Zpětně přiznávám, že život v Londýně je určitou lehkou formou masochismu. Ben Aaronovitch v knize Rivers of London zase říká, že přestěhovat se do Londýna je pro některé levnější alternativou psychoterapie. Londýn vás občas srazí na kolena a sebere vám zbytky sebevědomí, aby vás hned vzápětí povzbudil, že dokážete všechno, co si usmyslíte. Nemůžete se nabažit energie a inspirace, která se tu na vás odevšad valí a z nesmlouvavé rychlosti ďábelsky pestrého života se vám občas dělají mžitky před očima.
To město se vám dostane pod kůži, aniž to postřehnete. Aniž to chcete. Když mi někdo v následujícím půl roce řekne, že se mu v Londýně líbí a chce tu zůstat, poklepu si na čelo. V té době ještě netuším, že mě tento stav duševní abnormality jednou taky postihne.“

15.6.2020

Abych z toho neměla celodenní turistiku, vyzvedl mě šéf obchoďáků litomyšlské tiskárny H.R.G. na nádraží v České Třebové. Bylo úlevný sedět vedle kreativního pohodáře v kraťasech a pohorách místo kravaťáka. Přejeli jsme kopce i březové aleje, abychom se usadili do zasedačky, kde se nám na stole opět míhaly vzorníky. Kromě těch s papírem to byly i plátna (na lepení hřbetu) nebo nitě (na šití vazby), neboť knihařina je věda, ve které se ty jednotlivý vybraný komponenty sbíhají. Ukuli jsme i nějakou kulišárnu. Budeme s tím mít sice víc práce, ale vám z knížky uděláme větší zážitek. Pro mě je to neskutečný dobrodružství, o které bych přišla, kdybych na tom spolupracovala s vydavatelstvím a nemusela to obstarat do poslední mrtě (nebo vlastně nitě). Jsem ráda, že na té cestě potkávám lidi, kteří mi řeknou: Nebojíme se udělat i věci, který jsme ještě nezkoušeli.

18.6.2020

„A o sexu tam píšeš taky?“ otázal se loni opatrně kamarád. Uklidnila ho, že sex není tématem v každé mé knize a že v této se to dělat rozhodně nechystám. Jenže tím mě přiměl k myšlence, že by v knížce nemělo chybět povídání, jak v Londýně probíhá seznamování.
Zatímco v pražském metru všichni odvrátí zrak, když o ně jen zavadíte pohledem, v Londýně jsou opakované, dlouhé i vyzývavé pohledy povolené a zcela běžné. Jak moc je to město kontaktní a kam všude za vámi může přijít přitažlivost? Ukážu vám, že se to děje nejen v metru, ale i v ulicích, v barech, v restauracích anebo prostě doma. Protože doma tu znamená sdílenou domácnost a nikdy nevíte, kdo bude v tom vedlejším pokoji…

24.6.2020

Mohla bych jim říkat sedm statečných, ale říkám jim mí hrdinové z Londýna. Sedm neobyčejných osob z různých kontinentů jsem potkala původně jako kolegy v práci nebo spolubydlící. Časem se z nich stali inspirativní kamarádi a vážím si moc, že souhlasili pokládat jim zvědavé otázky a sepsat tak své první minirozhovory. Fotila jsem je v jejich nejpřirozenějším prostředí, takže někoho v práci, někoho na kole, někoho u klavíru a někoho doma v papučích. I když toho měli hodně za sebou a často jim někde v šuplíku ležel vysokoškolský titul, v Londýně začali od nuly. Co je sem přivedlo? Co tu dělají a co dělali doma? Co tu zažili nejlepšího a co nejhoršího? Jak dlouho tu žijí a splnil se jim jejich sen? I těmito dokumenty budou prošpikované kapitoly v mé chystané knížce Londýn prostě žeru.

3.7.2020

Měla jsem různě trhlé nápady. Třeba na stránkách otisknout mé mastné prsty, ale to neprošlo u grafičky. S voňavými papíry jsem to ani nezkoušela, protože ten s vůní cibulky zesklovatělé na másle ještě nevymysleli. Představy přicházely a odcházely, ale jedné jsem se zbavit nemohla. Možná vznikla nějak takto: Anglie… sendvič…balím si ho na svačinu. SVAČINOVÝ papír jsem z představ prostě už nevymazala.
Mimochodem už jste někdy v knížce svačinový papír viděli? Já ne. A už vím proč. Když jsem přišla za tiskárnou s tím, že bych tam ráda vložila takových jen pár stránek, smetli to ze stolu, že to nejde. Ptala jsem se proč? Protože ho potřebují ne v roli, ale v arších. Trvalo to nějakou dobu než jsem vypátrala jedinou českou papírnu, která ten svačinový papír vyrábí. V arších. Ti mému nadšení zatli tipec, když mi řekli, že musím odebrat několik tun, jinak stroje ani nepustí. Vyškemrala jsem si aspoň kontakt na jejich odběratele, který by se mohl podělit o menší množství. Snad. Ten muž mě neposlal někam, ale vyslechl si mě a byl ochotný se zapojit. A tak jsme začali řešit nejzapeklitější problém. Jak si s tím klouzavým a tenkým papírem poradí stroje? Na ty tiskárenské to bylo příliš jemné sousto a mohly by ho potrhat. Tak jsem přemluvila dodavatele onoho svačinového papíru, který už s ním má zkušenost, aby to potiskl on na menších strojích. Logistická komplikace, ale přece se nevzdám. A když toto všechno, co se na začátku zdálo jako nemožné, zdoláte, přijde jobovka z tiskárny, že svačinový papír je vodě odpudivý, tudíž na něm nebude držet lepidlo v hřbetu. Taková zdánlivě banální technologická informace plus ještě jeden „drobný detail“ vám zbortí sen.
Tak už zhruba víte, co jsem řešila v posledních týdnech a proč ten papír do knížky ještě nikdo nedal. Já zase vím, že jsem pro to udělala maximum. Tisknout se však bude na papíru nádherném na omak i pohled, bílém, vhodném pro fotografie, s kouzelným názvem Symbol Tatami White od italské manufaktury Fedrigoni. Mimochodem na tomto papíru jsou vytištěná taková díla jako fotoeseje Antonína Kratochvíla nebo Muchova Slovanská epopej.

8.7.2020

Seznamte se s Bárou Klimszovou, autorkou grafického rozpoložení mé knížky Londýn prostě žeru. Když mi na první schůzce ukázala knížku, na které pracovala a skenovala do ní hada, aby to k textu ladilo, věděla jsem, že tahle svobodomyslná mladá žena má pochopení i pro neuchopitelné. Když si pak v únoru přečetla můj rukopis, přišla mi od ní tato odpověď: „Musím vám říct, že je to skvělé sugestivní čtení. Už od samého intra se mi vybavily moje zážitky z Londýna. Má to potenciál a teď to nesmím pokazit. Zkusíme z toho udělat adepta na nejkrásnější knihu, co říkáte?“
Těm londýnským stránkám jsem vdechla duši, ale Bára je oblékla do sexy těla s londýnskou zbrkle pestrou náturou. A za to jí děkuju! Sama o knížce tvrdí, že je vyňunaná, a to prý ještě o žádné předchozí neřekla. Hmmmm.
Těch pět měsíců jsme si mákly.  Jako správní kreativci jsme jedna druhou občas vytáčely, i proto to bude nezapomenutelné. Nic to nemění na tom, že jsme tu nabalující se kouli srdnatě dotlačily do tiskárny a obě jsme teď zvědavé, co na ni řeknete už za pár týdnů vy!