Patagonie. Ani nevím, kdy mě přesně uhranula. Země rozprostírající se na území Chille a Argentiny v cípu Jižní Ameriky. Místo, kde žije 15 milionů ovcí ale jen zlomek obyvatel. Které je nejdeštivější na celé planetě. Které je specifické blízkostí And, oceánu i Antarktidy. S dechberoucími horami, jezery i stepí.

Už Darwin po svém bádání pronesl, že kdyby to místo bylo jen pusté, nikdy by se mu nevrylo do paměti tak silně.

Patagonského vzduchu jsem se nadechla v El Calafate, kde jsem zjistila, že to s tím větrem tak žhavé zase nebude. Měla jsem z pekla štěstí a tam, kde vzduchem lítají kamínky jako kulky, bylo nevídané bezvětří. Projela a prochodila jsem ji během tří týdnů. Chybou na kráse bylo jen to, že je ta oblast přeplněná turisty (jasně, byla jsem jedním z nich), a to i když jsem sem vyrazila po sezóně v březnu. K nejkrásnějším místům patřily El Chaltén (Argentina) či Puerto Natales (Chille). A pak Isla Navarino, o kterém píšu v dalším příspěvku. Pokud se těšíte jako já na přechod přes masiv Torres del Paine, obrňte se trpělivostí vůči pokřikujícím Americkým skupinám i vůči neobratnému systému rezervací v tábořištích. I když jejich webový systém hlásil vyprodáno, riskla jsem to a při návštěvě kanceláře sehnala nocleh v tábořištích. Ta jsem musela nakombinovat u dvou společností, protože pokud chcete přejít tzw. W-Treck, jinak to nakombinovat nejde. Kdybych tu byla ve skupince, určitě bych šla na jinou trasu v tomto národním parku, kam se dá přejet autem. I přes to všechno tato cesta patří k těm nezapomenutelným, a to díky úchvatné přírodě. Nikde něco takového nepotkáte. Když se dívám na fotky, někdy mám pocit, jestli se mi to nezdálo. Tu tíhu batohu si však pamatuju velmi dobře! :)