O mně

Svou chuť k jídlu jsem projevovala od útlého dětství, kdy jsem na maškarních bálech stála u cizích lidí tak dlouho, dokud mi nedali ochutnat ze svého talíře. Svým rodičům jsem přivodila nejednu pernou chvilku, když jsem se dávila střídavě hlínou z truhlíku, střepy nebo hmyzem.
Nevěda co mě baví, vystudovala jsem obchodní akademii, která mě vyzbrojila zběsile rychlým psaním na stroji. To se později ukázalo jako klíčové, neboť jsem schopna plynule zaznamenávat v hlavě se rodící nápady.

Požárová vyhořela
Při studiu ekonomie na Masarykově univerzitě v Brně jsem ve druhém ročníku složila profesní zkoušku do Komory daňových poradců. Že jdu špatnou cestou, jsem ještě netušila.
S kariérou daňové poradkyně v Praze jsem měla skvělý plat i šéfy a po pětiapůl letech taky

syndrom vyhoření.
Zatáhla jsem za záchrannou brzdu a skočila do neznáma. Spousta lidí mě od psaní a vydávání kuchařek odrazovala, ale zřejmě nebyli dost důslední, protože se jim to nepovedlo. Zatímco mně se během dalších 5 let povedlo vydat 14 dílů edice kuchařek Což takhle dát si… a vyhrát s nimi v mezinárodní soutěži titul Nejlepší série kuchařek na světě.

Proje(d)la jsem svět?
Potřebovala jsem podnikat objevné cesty, na které jsem v kuchařkovém maratonu neměla čas, a tak vznikly zcestopisy Jak jsem proje(d)la svět.
Poté, co jsem vylepšila redaktorovi titulek k rozhovoru, mi bylo nabídnuto pravidelné publikování fejetonů. Dva roky jsem měla svou rubriku s kulinárními reportážemi v Hospodářských novinách.