Nikdy jsem nesnila o tom být letuškou. Můj život má však velký smysl pro humor a občas mi přihraje nečekané výzvy. V kombinaci s mou nízkou hranicí zábran to znamená, že občas dělám věci, které se v mém věku nedělají. A jsem za to ráda.

Před půl rokem jsem dělala rozhovor s pěti ženami o tom, jaké to je nosit rudou rtěnku. Z povolání, kde je rtěnka povinností, jsem si vybrala letušku Emirates. Protože když letušku, tak z Emirates, to je přece jasný. Jaké to tam je pracovat a jak se tam dá dostat, mě vůbec nelákalo zeptat se.

Pár měsíců na to, jsem v Amsterdamu zašla do zajímavého bistra, které jsem chtěla prozkoumat. Seděla tam zákaznice, se kterou jsem se dala do řeči. Jak se u kázalo, byla to letuška, která volný čas trávila tím stejným, čím já. Píděním se po zajímavých bistrech. Drobný rozdíl však mezi námi byl. Jí na rozdíl ode mě ty cesty někdo hradí. Ani v tuto chvíli jsem nezačala sjíždět informace, jak se stát letuškou.

Když na mě o pár týdnů později počítač vybafl reklamní sdělení, že Emirates pořádá v Praze Open Days v hotelu, který vidím z okna bytu, opřela jsem v křesle. Na mysli mi vytanula slova vrchního letušáka při mém loňském letu: Nikdy tě nenapadlo stát se letuškou? Myslím, že bys v tom se svým přístupem k lidem, byla dobrá.

Dobře, tak asi mám pro to povolání předpoklady, protože když si stoupnu na špičky dosáhnu nejen do úložních prostor, ale dost možná i na střechu letounu. Díky zkušenostem za posledních pár let můžu nabídnout to, co mládí nemůže. Vždyť psát bych pořád mohla a cestování miluju. Se svou neposedností, zvědavostí a chutí poznávat různé kultury bych tam mohla zapadnout. Vím, že ta práce není procházka růžovým sadem, ale taky vím, že nic nemůže být fyzicky a psychicky náročnější než práce na place v Londýně, což už mám za sebou.

To byla chvíle, kdy jsem položila Googlu zásadní otázku: Can you become a fly attendant at the age of 47?  Se zaujetím jsem si pak četla, jak se ženy, kterým bylo přes padesát, staly letuškami a dělají tu profesi bez problémů. Zamyslela jsem se, jestli bych tu práci opravdu mohla dělat a dospěla jsem k názoru, že nevím. A pokud to nezkusím, nikdy se to nedozvím.

Natáhnout silonky, vklouznout do šatů s límečkem, přetřít rty červenou a jde se! Po cestě se mi vybavuje vzpomínka, kdy mi mohlo být tak patnáct a šla jsem na konkurz do taneční skupiny. Jak já ráda tancovala! Jenže já to tenkrát vzdala. Slibuju si, že tentokrát neuteču, i když vím, že budu zase vyčnívat a že s výškou to tentokrát nebude mít co dělat. Hrdě projdu recepcí hotelu až k místnosti, u které stojí fronta. Překvapivě je tu spousta mladíků. Bohužel ani oblek jim nedodává vážnosti. Dívky jsou tu většinou v tmavém kostýmku s uhlazeným drdolem. Můj šedý culík nejde přehlédnout. Netrvá mi dlouho zjistit, že věkový průměr převyšuju minimálně tak o dvacet čísel. Uklidňuju splašené myšlenky. Přišla jsem zjistit, jestli někoho u letušky bude zajímat i něco jiného než napnutá alabastrová pleť.

Za chvíli se za mnou objevuje mladá Asijatka s nervózním úsměvem. Pochválím jí červené sako, které jí tak sekne.  Zjišťuju, že je z Koreje a že se ucházela o pozici letušky už vícekrát. Že místo prý nedostala jen proto, že v tu dobu kvóta korejských letušek byla už naplněná. Že se v Koreji často nedá dostat ani na Open Days, protože uchazečů jsou tisíce. Nás se tu jak za chvíli zjistím nastřádá jen do padesáti z čehož dobrá půlka jsou muži. Zaslechnu i ruštinu a ve frontě si všímám mladého Afričana i kluka s indickým vzezřením. Je hezké vidět, že i Praha může být různorodá!

Uvnitř sálu nás vítá Maria. Vietnamka středního věku s vysokými podpatky, dlouhými odbarvenými vlasy, líbeznou leč ledovou tváří. Svou řeč prokládá dotazy, na které nikdo z pléna neodpovídá. Trapností se ošiju a vybaví se mi zážitky z vysoké, kdy byl stejnou situací vyveden z míry hostující rakouský učitel. Až když nás začal podle aktivity známkovat, rozhoupalo to třídu k odpovědím. Poté, co musíme přežít video o práci letušek a letušáků, které se co deset vteřin zadrhává, si Maria bere půl hodiny na prostudování životopisů, které jsme odevzdali. Předpokládám, že si zajde i na toaletu a dá si nějaké občerstvení, takže jí na prostudování jednoho uchazeče zbyde tak 30 sekund max.

Maria si naši skupinu rovná do kroužku. Ve dvojicích si máme připravit prezentaci k fotografiím, které rozdává a jsou na nich situace z letadla. Mým partnerem, se kterým mám diskutovat, je mladičký Korejec. Jasonovi se nervozitou klepou prsty i brada. Ženy většinou projev zvládnou. Muži jsou velmi ostýchaví a dělá jim problém oční kontakt s okolím. Mezi nimi září dravý Afričan i Asiat, který si sice šlape na jazyk. Handicap však vyrovnává svým plynulým projevem a profesionálním úsměvem.

Při čekání na výsledky, uklidňuju vyplašeného Jasona. Letenku na dva dny si do Prahy z Koreje koupil za vlastní úspory. Rodiče ani neví, kde je, aby jim nemusel přiznávat případnou prohru. Vlídně, leč rázně, mu mluvím do duše, že by na něj měli být rodiče hrdí. Vždyť co víc je může přesvědčit, že má o něco opravdový zájem? Snaží se a pokud neuspěje, neznamená to, že je špatný. Jednu prohru má už za sebou, ale zkusil to znovu. To je přece nejvíc! Jen ten, kdo nic nezkusí, neprohrává.

Jak můžu být já tak klidná? To si piš, že nejsem. I já jsem se ráno probudila s lehkou nervozitou v břiše o hodinu dřív. Pár let mu bude trvat, než zjistí, že i věci, co se nepodaří, jsou dobré. Že každá zkušenost člověka posunuje. Že jakmile se jedny dveře zavřou, druhé se můžou otevřít. Mluvím až moc a možná tím uklidňuju i sebe. U žádné zkoušky člověk nechce prohrát a cítit se hloupě.

Když se po výsledcích s Jasonem loučím v lobby hotelu, dávám mu tipy, co má dneska večer, než odsud odletí, vidět. Třeba budeme oba prospěšnější lidem v jiné profesi. Pocit, že mě neúspěch mrzí, po cestě domů rozeženu. Jasonovi to, tipuju, bude trvat o něco déle. Tak bych si přála, aby na sebe byl i tak hrdý. Za to, že to zkusil. Vždyť na to, aby člověk jel na pohovor ve 24 letech přes půlku zeměkoule, musí mít sakra velký koule.

Nápad ucházet se o místo letušky je ještě střelenější než můj předchozí nápad ucházet se o místo průvodkyně polární září a hned tak na něj nezapomenu. Nezapomenu ani to, jak jsem se fotila samospouští ze stativu a než jsem to vychytala (ostřením na cedník), fotila si jen půlku hlavy. Kdyby nebylo Jasona, asi bych si tu „prohru“ tutlala pro sebe. Jenže já jsem vyhrála. Už tím, že jsem tam vůbec přišla. Nikdy se nevzdávejte. Ani těch nejšílenějších nápadů!