Brněnská přehrada je rájem oddechu. Láká lesnatými hvozdy k procházkám, k lenošení na plovárnách i k vyhlídkové plavbě na dvoupatrových lodích. Na jednu z nich jsem vyrazila po boku ostříleného kapitána.

Toho vytetovaného kormidla a kotvy na jeho předloktích si všimnu ještě na pevnině. Při nástupu na palubu lodi Stuttgart jsem mu pak v patách. Mým průvodcem při plavbě po Brněnské přehradě je Josef Chládek, kapitán sloužící 33 let pod křídly Dopravního podniku města Brna.

Posádku tvoří i dva lodníci v typicky pruhovaných tričkách, v našem případě vlastně děvčata lodnice. Na zastávkách loď hbitě uvazují k molu – jak jinak než lodními uzly -, kontrolují i prodávají jízdenky. „Se študákama nezestárnete a začnete používat i jejich rétoriku. Už neříkám zdar, už říkám čus,“ utrousí můj svérázný kapitán brněnským přízvukem, když mě vede do kormidelny. Na lavici tu leží lodní deník, na věšáku se zhoupne právě zavěšené tmavomodré sako s kotvičkou na klopě a na palubní desce si všímám dalekohledu.

Vyplouváme a překvápkem pro mě je, že tu nevidím tachometr na měření rychlosti. „Mohl bych si to nastavit, ale je to celkem zbytečný. Vidím kolik ampérhodin jedu,“ komentuje můj údiv 63letý kapitán, který loď pod sebou prostě cítí. Odhaduje, že brázdíme vodu rychlostí 9 km/hod, přičemž její maximum je 13 km/hod. Důležitým údajem je hloubka dna od spodku trupu lodi, která se mění průběžně na displeji a při plavbě dosahuje od 11 metrů po necelý metr. Taky můžeme z kabiny pozorovat kamery, které snímají levobok, pravobok i záď.

„Jsem ze staré loďařské rodiny. Můj praděd plavil vory na Vltavě a děda stavěl lodě v Komárně. Tatínek se trhl a dělal do hudby a abych mu udělal radost, tak jsem vystudoval konzervatoř. Ale udělal tu chybu, že mě na přehradu vodil rybařit od tří let,“ vzpomíná na fascinaci loděmi od mala bývalý učitel hudby, který si u vojny dostudoval i historii umění. „Když jsem pak jednou zkusil brigádu na přehradě jako lodník, těžce mě to lapilo,“ usměje se pod vousy.

Něco z historie

Na Brněnské přehradě, která byla zbudována na řece Svratce, vypluly první dvě lodě s pasažéry 5. května 1946. Letos tak lodní plavba oslavila 75. výročí. Už tenkrát se jednalo o lodě na elektrický pohon, a i když se může zdát, že šlo o nadčasovost, stojí za realitou nedostupnost jiných paliv v poválečném období. Dnes je elektrický pohon ekologičtější než spalovací motory, protože neznečišťuje vodu a je také méně hlučný. Zlidovělé slovo parník tak na brněnské přehradě není úplně korektní, i když atrapa komína na lodi je a jsou v ní uložené záchranné prostředky. S loděmi na elektrický pohon se setkáte i na Slezské Hartě nebo v Punkevních jeskyních.

Lodní provoz není na brněnské přehradě omezený jen na letní prázdniny a trvá zhruba od poloviny dubna do poloviny října. Zajímavostí je, že původní lodě se stavěly svépomocí a často z tramvajových dílů. Spatřit tak šlo stahovací okna z dřevěných tramvají nebo typické tramvajové posunovací dveře. Lodní park prošel zhruba před deseti lety obnovou a nejstarší lodí je dnes historická a dvakrát renovovaná jednopalubová loď Brno z roku 1949 spolu s Moravou z roku 1955. I názvy lodí prošly obměnami spolu s dobou. Zatímco dříve vlny rozčesávaly Úderník, Moskva, Pionýr, Kyjev či Mír, dnes přehradu křižují Dallas, Stuttgart, Vídeň, Utrecht či Lipsko, pojmenované po partnerských družebních městech.

Na trase Bystrc-Přístaviště po Veverskou Bítýšku trvá plavba jedním směrem 70 minut, přičemž se podél 9 zastávek urazí 9,5 km.

O zážitky není nouze

„Viděla jste někdy Dürerovu apokalypsu? To je nádhernej obraz a ten mě to nebe dneska hodně připomíná,“ komentuje Josef Chládek zamračenou oblohu.  Zažil tu už různé kratochvíle počasí, včetně větrné smrště. „Od stupně větru číslo šest by se nemělo plout, ale co chcete dělat, když vás to chytne na jezeře? Někam doplout musíte,“ pokrčí rameny muž, kterého dnes překvapí málo co. „Zažil jsem tady všechno. Od utržené kardanové hřídele, po upadenou lodní vrtuli, což se stalo někdy před třiceti lety. To pak musíte spustit kotvu, aby vás vítr nezanesl ke břehu a počkat, než vás odtáhnou. No a zítra to bude rok, co jsem s historickou Moravou vjel do mola. Právě jsme na ní dokončili živý rozhovor do rozhlasu, jel jsem ji zaparkovat a nesepl mi zpětnej chod. To je jako by vám v autě přestaly fungovat brzdy. Bylo to den před oficiálním křtěním lodě a nedovede si představit, jak ten předek vypadal. Kluci to naštěstí přes noc opravili, ale věděl to samozřejmě hned celej podnik. Viděla jste film Vesničko má středisková? Že prý‘s naboural Pražákovi sloupek? Přesně takhle to jelo! Samozřejmě všichni byli jasnovidci a měli představu, jak se to stalo,“ dává Josef historku k dobru.

Ukázněnost především

Chce-li někdo nastoupit na dalších zastávkách po trase plavby, nestačí stoupnout si na molo a čekat až loď u vás zastaví. Musíte dát kapitánovi znamení, že chcete nastupovat – neboť tu kotví lodě plující oběma směry – a to otáčením bílého kovového terče. Pokud byste totiž jen stáli zahleděni do krás okolní krajiny, může se vám na méně frekventovaných zastávkách stát, že loď propluje kolem. „Všechno je to tam napsaný, dokonce ve třech jazycích. Cizinci si to přečtou a konají, jak mají. To znamená, že dávají včas znamení a stojí, kde mají, tedy za čárou, kvůli bezpečnosti. To se ale nedá říct o Češích,“ povzdychne kapitán. A na vlastní oči se můžu přesvědčit, že pasažéři nejen na zastávce Kozí horka předpisy nerespektují a stojí tam, kde to není bezpečné. „Pokud je na to upozorníme, jsme terčem různých vulgarit a urážek. Když vám řeknu, že si někdy chodím uklidnit nervy řízením autobusu, tak tomu asi nebudete věřit…“ V autobuse totiž děti nenapadne za jízdy lomcovat dveřmi, kopat do hydrantu za kabinou řidiče nebo běhat sem a tam, jak jim to přijde normální na lodi. Kromě opalovacího krému by proto mnohým rodičům neškodilo přibalit i ohleduplnost.

Málokdo si uvědomí, že lodní doprava je stále doprava a je třeba dodržovat jistá pravidla. I když si jdete zaplavat nebo se projet na šlapadle, jste účastníkem plavebního provozu. Že má loď mnohem delší brzdnou dráhu než auto a těžko se člunu v plavební dráze vyhne, asi netřeba zdůrazňovat. „Osobní lodní doprava, potažmo velký plavidlo, má absolutní přednost a každej vám musí uhnout, i když na to samozřejmě nespoléháme. Paddle boardisti nebo lodičkáři se hrozně diví, ale taky je přece nenapadne vběhnout na silnici pod náklaďák!“ přibližuje střet s dennodenní realitou kapitán. Ovšem ani o krásné chvíle není při práci nouze. Kromě kochání malebnými břehy třeba když mu někdo za plavbu poděkuje. Když se rozdává na lodi poslední červnový den vysvědčení vykuleným prvňáčkům. Nebo když se nad přehradou rozzáří soutěž v ohňostrojích.

Na břehu řeky Svratky

Za zastávkou Rokle končí jezero a vjíždíme do užší části přehrady. Když za jednou zatáčkou vykoukne na skále opravený hrad Veveří, scenérie je to přímo pohádková. Zrovna fotím na přídi lodi, když se mi za zády rozezní hluboké zahoukání lodi. „Pardon, ale to tady děláme všem,“ neodpustí si kulišárnu chechtající se kapitán, zatímco popadám dech z úleku.

Všímám si, že počasí se vyjasnilo a barva vody se změnila. „Je zakalená díky spoustě dešťů v posledních dnech. Jinak by byla tmavě zelená jako na jezeře,“ vysvětluje kapitán a přidává informaci, že se dno přehrady zanáší díky dešťům stále víc a víc bahnem, které musí v zimních měsících po pravidelné kontrole koryta odstraňovat bagrem.

A tak se dozvídám, co dělá kapitán v zimních měsících. Jelikož hladina přehrady klesá na zimu zhruba o 4 metry, aby byla rezerva na jarní tání, musí se svést do přístaviště můstky i pontony ze všech zastávek. A to nedělá nikdo jiný než kapitán převlečený z parádní uniformy do montérek. Až se vytahají můstky na břeh, jdou z vody i všechny lodě na údržbu a zazimování. I to je kapitánská práce.

To už se blížíme při plavbě ke konečné zastávce ve Veverské Bítýšce, kde se otočíme a plujeme zpátky. Tentokrát na nižší pohon, protože nám pomáhá proud řeky. Nedá mi to, a fotím si detail mistrovy ruky položené na kormidle. Když v tom se ozve jeho úpěnlivé: „Tak dělejte, už musím točit! Jedeme tam, kam nechceme…“ Načež se dozvídám, že korektní výraz pro kormidlo je kormidelní kolo, protože kormidlo má loď vzadu pod vodou. Taky loď prý nemá lodní šroub, ale lodní vrtuli.

S kapitánem Josefem Chládkem jsem se při plavbě nenudila ani minutu a k poetičnosti toho dopoledne přispěla i jeho recitace úryvků básní. Třeba té tématicky vodní od Vítězslava Nezvala s názvem Na břehu řeky Svratky. Pak už musím zase mávat a odpovídat na pozdravy právě projíždějící lodi, ze které se ozývá mohutné „ahooooj!“

Tip na výlet

Parádní je několikahodinová trasa, kdy vystoupíte na lodní zastávce Pod Trnůvkou a projdete se po červené značce novou stezkou po dřevěné lávce na úbočí přehrady přes nový most k hradu Veveří. Občerstvit se můžete v hostinci Stará prádelna odkud budete pokračovat po modré značce lesem přes Ríšovu studánku a po žluté zpět k přístavišti.