V sedm zamačkávám budík a přidávám si 15 minut válení navrch. Dlouho jsem si slibovala výlet do Moravského Toskánska, tak konečně dneska. Do batohu míří kromě zrcadlovky a svačiny i rukavice, čepice a termoska s čajem. Je sice teprve půlka října, ale kosa už je pořádná.

Po hodině jízdy parkuju v Šardicích na Kyjovsku před pekárnou. Zrovna z ní vychází muž a zakusuje se do koláče. Polknu a slibuju si, že si je nechám za odměnu, až se vrátím. Deset kiláků zvládnu za dvě a půl hodiny. Jenže jako bych zapomněla, že když mám s sebou foťák, dokážu se táhnout jak mrzák o berlích.

I když je už jasné, že slunce zimu přepere, chladuvzdorné propriety nechávám na dně batohu. Míjím kostel, před jehož vchodem jsou na chodníku pískem vysypané folklórní obrazce. Jedna z dochovaných místních tradic. Baví mě pozorovat oprýskaná dřevěná vrata obřích stodol ve zdejších staveních lemujících silnici. Z cesty u vinných sklepů odbočuju a stoupám do kopce nad vesnici po Mutěnické vinařské cyklostezce propojující okolní obce. Na kopci začínají první vinohrady. Pár lidí tu sbírá hrozny. Myslím, že o víkendu si vrcholící dobu vinobraní užili dostatečně v hojnějším počtu. U cesty roste čas od času ořech. U popadaných exemplářů používám místo louskáčku podrážku a tlak paty. Z rozdrcené skořápky vypreparovávám extra velké kousky se sytě bílým lahodným vnitřkem. Přihodím na jazyk i pár uloupených kuliček modrých hroznů. Dokonalejší požitek jsem si nemohla přát.

Krajina je tu mírně zvlněná. Vpravo vidím vesnici a pod kopcem vodní nádrž. Je to fajn, ale k fotkám Moravského Toskánska, jak se zdejší krajině přezdívá, a které mě sem nalákaly, to má pořád daleko. Brouzdám v poli sklizených slunečnic a že se mi na kotníky lepí kudlibabky ještě nevnímám. O pozornost se řeknou až za chvíli a vytrhává mě to z pozorování ztemnělých slunečnic s těžkou hlavou skloněnou k zemi.

Zakousnutá do hroznu

V dálce projel traktor, ale jinak je tu neskutečné ticho. Zabočuju vlevo a po chvíli se odděluju doprava. S šustěním se vnořím do pole kukuřice. Obemknutá třímetrovými kukuřičnými trifidy pohlédnu na jejich vrcholky k nebi. V tom u mě zastaví bílá dodávka. Řidič stáhne okénko a nadechuje se. „Jé, já vás znám!“ vyhrknu dřív. „Kupovala jsem si od vás burčák v Brně. Vy jste pan Karlík, že jo?“

Muž s vizáží pohádkového dědečka se usmívá a kýve hlavou. Prý by mi ukázal jejich sklepy. Škoda, no. Vrací se zrovna z vinohradu na oběd domů, a tak mě aspoň pobídne, abych si u něj natrhala, hroznů, kolik unesu. Nechybí ani rada, jak se do jeho vinohradu vloupu i přes zamčenou bránu.

Nevím, kdo z nás dvou byl vyplašený víc. Jestli ta srnka vedle plotu, který jsem přelezla, nebo já. Vyšlápnu si do kopce mezi řádky vinné révy, která mění listy s přibývajícími chladnými nocemi do červena. Utrhnu si se svolením vlídného vinaře hrozen, kuličky požitkářsky ukusuju přímo z trsu a kochám se výhledem. Že mi teče šťáva z brady nevadí ani ještěrce, která mi probíhá přes cestu. U chatrče se záclonkami se napojuju na zelenou značku pnoucí se mezi vinohradem.

Nastupte si!

Vpravo je nepatrně zvlněná zoraná krajina lemovaná krajkou za zády mizejícího vinohradu a vlevo za šípkovými keři vykukuje pás trávy s mladými ovocnými stromy. Odbočuju k nim a přemýšlím, proč je tu u úhledný pás vysoké světlé trávy. Sedám si do stínu útlé jablůňky a zase se kochám a fotím. Uvědomuju si, že divadlo jménem Moravské Toskánsko je v plném proudu kolem mě a že hru rozehrálo, aniž bych si toho vlastně všimla. Nebe se jako mávnutím proutku změnilo z kýčovitě modrého do rozcuchaných mraků. V dohledu nejsou žádné sloupy elektrického napětí, které by lahodný záběr devalvovaly.

Dopíjím vlažný čaj z termosky a jde se dál. Potkávám další pás trávy se sadem a pak si všímám drobných bílých kvítků na poli po pravé ruce. Že je to pohanka, kterou mi ukazovali v pohankovém mlýnu v Beskydech, si v tu chvíli neuvědomuju. Otáčím se každou chvíli, neboť se zvlněná krajina do sebe zakusuje a foťák už ani nemá cenu schovávat zpátky do batohu.

Zase u mě zastavuje auto. Až na ty kuličky hroznů podél cesty si nejsem vědoma, že bych provedla něco, co se nemá.

„Fotíte si?“

Přikývnu s přístrojem v rukou.

„Líbí se vám krajina? Odkud jste?“ Pokračuje neznámý muž, který má k pohádkovému dědečkovi daleko věkem i vzezřením.

„Z Brna. Proč?“ snažím se ukočírovat jeho zvědavost.

„Tam to takhle nevypadá?“

„To rozhodně ne. Tady jsou kouzelné předěly, sady a remízky,“ přistihnu se, jak dychtivě přiznávám.

„Na tvorbě krajiny se tak trochu podílím,“ usmívá se cizí místňák.

„Vážně?“ neudržím se „Tak to mi poradíte, kam se mám příště vypravit na nejlepšími výhledy? Musím se sem vrátit!“ vydechuju.

„Nasedejte, vezmu vás tam hned,“ hlaholí. „Nebojte!“ dodává, když si všimne mého zamrzlého překvapení.

Nezapomenutelný déšť

„Děláme to s bráchou. Je docentem na Mendelově univerzitě v Brně. Petr Marada, jestli vám to něco říká?“ A tak se dozvídám, že bratři Maradové s jejich ekofarmou byli v roce 2007 jedněmi z prvních, kdo na Šardicku začal budovat tzv. biopásy. „Od asfaltky, po které jste šla než jste zabočila na zelenou značku, až po tamtu mez před horizontem, to bývalo pole s jednou plodinou. Hlavně kukuřice se tady pěstovala. Pak se do toho řízlo a rozdělilo na menší pole. Doplnily se remízky, bio koridory, mokřadla i biopásy. Děláme protierozivní opatření, aby se ornice neodplavovala. Na poli tak zůstane i při deštích díky zatravněným pásům. Voda totiž neteče takto (ukazuje po směru zemské přitažlivosti dolů), ale takto (ukazuje šikmo po sklonu kopce). Pokud pole předělíme travnatým pásem, tak vodu podrží. No a když sem čváchne přívalová voda, kterou nezadrží ani tyto pásy, tak skončí v suchým poldru dole a vytvoří tam jezírko.“

Načež mě zahrne přemírou odborných informací, jak široké můžou být pásy, co se v nich může pěstovat a od kdy do kdy je možné je obdělávat. „Vidíte, jak velký stromy to už jsou?“ rozpřáhne rukou po okolním sadu. „Přitom jsem to sázel jako tintítka. Dřív se tady vůbec nelovil zajíc, nic tady nebylo. Kdybyste sem přišla večer, tak tady uvidíte sto i sto padesát zajíců! I bažanty. Je tady dost živo, jen teď přes den je to poschovávaný. Díky zmíněným opatřením a péči se nám to podařilo dostat na nějakú úroveň,“ libuje si Miroslav Marada, když mě vysazuje na stráni s parádním výhledem. Dneska už podobné aktivity v okolí dělá prý sedm dalších subjektů a jen Maradovi mají v katastru na 170 půdních bloků.

Že právě v Šardicích mají s přívalovým deštěm neblahé zkušenosti zjistím, až si po návratu začnu vyhledávat víc informací. V roce 1970 se po silných deštích propadla podmáčená půda a voda zaplavila šachty v ligninovém dole Dukla, kde zemřelo 35 mužů. Důl je sice od roku 1993 mimo provoz, leč Šardice leží stále v údolí se spádovou oblastí z okolních polí 40 km. Uvědomuju si, že ty malebné remízky a stromořadí nenavrhl krajinný architekt ke zlepšení rozhledu, ani ke zvýšení turistického ruchu. Jejich prvotní účel je ochrana území před dopadem přívalových dešťů, byť zároveň přispěl k lepší biodiverzitě oblasti (daří se zvěři, ptactvu i obojživelníkům) a v neposlední řadě též pohlednosti krajiny.

Práce jako životní styl

Znovu sedáme do auta a znovu z něj zakrátko vyskakujeme. Tentokrát jsem v patách muži, který mi ukazuje tzv. biokoridor. „Toto je jeden z našich prvních počinů. Z kraje jsou keře a vprostřed jsou dvě řady stromů,“ praví Miroslav Marada, když se shýbáme a v podřepu se plížíme pod větvemi stromů uprostřed koridoru. „Pro zvěř je to něco luxusního. Neprořezává se to a srnčí si to hezky okusuje. Tady tento důbek bude usychat, ale jilm už se nepustí. I v parnu je tady příjemné klima.“

Obdobná opatření na zadržení vody v krajině, jako vybudovali v Šardicích, je možné najít i v jiných lokalitách po republice. Zkopírovat místní krajinu, srdečnost místních a pohostinnost však nejde. „Tisíce lidí už prošlo našim vzděláváním. I Státní pozemkový úřad se k nám jezdil dívat na to, jak vypadá v praxi, když se realizuje protipovodňový opatření. Ono není žádná sranda vysadit sad. Musíte vědět co, kdy a jak. Dělat to profesionálně a zaručit 10 let životaschopnosti. A taky k tomu znát dotační administrativu.“

Dozvídám se, že stát sice na zřízení biopásů a biokoridorů přispívá, ale kdo na poli vypěstuje kukuřici a prožene ji bioplynkou, vydělá na tom pořád víc. „To, co děláme, není sice finančně výhodný, ale podívejte se, jak to na tom kukuřičným poli vypadá. Půda je tam spláchlá, je tam eroze. Pro mě to, co dělám, není práce ani zaměstnání. Pro je to je životní styl. I když jsem původně vyučený automechanik, k půdě jsem měl vztah od mala. Vždyť do mých dvanácti let jsme měli na rodinném hospodářství koně.“ Není divu, že ekofarma Maradů postoupila do výběru v evropské soutěži Adapterra Awards, kde hledají inspirativní a nejlepší příklady adaptací na změnu klimatu.

Nával fotografů

V posledních letech se okolní krajině začalo přezdívat Moravské Toskánsko a nadšení fotografové, kteří si tu příjdou na své, kraj proslavili i v zahraničí. Zvlněná obilná pole se stopou vyjetou po traktoru, stromořadí či listnatý solitér, někdy minimalistická kaplička. Když vám k tomu hraje do karet zapadající slunce, víc toho pro dobrou fotku ani nepotřebujete. Není divu, že luxusní cestovatelský časopis Condé Nast Traveler i letos zařadil „Moravská pole vyhlížející jako olejomalba“ mezi nejkrásnější místa Evropy.

„Nelíbí se mi, že naše pozemky zneužívají ti, co si to nazvali Moravským Toskánskem,“ durdí se vedle mě stojící muž. „Ať si to Fotografové fotí z cest, ale na pozemcích mimo ně nemá co dělat. Jeden z nich si dal na internet, že dělá semináře a přitáhne sem bandu dalších fotografů. Nevadí mi, že na tom vydělá peníze. Vadí mi, že ruší zvěř. Ty bio pásy jsou k tomu, aby v nich zvěř měla klid. I když vlezou jen z cesty kousek, aby měli lepší výhled na pásy stromů, tak je srnčí navětří a utíká. Pak pobíhají sem a tam. Zvlášť v zimě, kdy se u samic vyvíjí plod, můžou vysílením i pozdechat. O něco se tady snažíme, a oni nám tu snahu ničí.“

„Štve vás, že sem chodí lidi?“

„Neštve, však to děláme i pro to, aby to lidi přitáhlo. Máme tu krajinu jak vymalovanú. Ale vadí mě, když jsou kolem cest odhozené PETky. Když byla karanténa, z Kyjova sem přijela partija náctiletých exotů. Prošli to dokola a za nima jenom odpadávali flašky. Tak jsem je povracel zpátky, ať si to posbírají. Však toto může udělat jenom debil.“

V rákosí

Přiložím ruku k odvozu druhého auta, u kterého tu dopoledne měnil píchlé gumy a návdavkem se mi dostává pokračování ve výkladu i projíždce. Sedám zpět do auta k panu Maradovi a míříme za Šardický potok. Projedeme lesíkem a vystupujeme u mokřadu s jezírky lemovanými rákosem. Ty Maradovi zbudovali na místě původní podmáčené orné půdy. Dozvídám se, že tu žijí bobři i ještěrky a pro brouky je tu zbudované z kůlů broukoviště. O přítomnosti lišky mám jasno, když míjíme pečlivě ohlodanou kostru opeřence, ze kterého zůstaly netknuté jen pařáty. Podle chumlu peří opodál to schytal bažant. Ještě mě stihne pozdravit štika, která se z jezírka vymrští po hozeném kusu rohlíku a opodál se rozeběhne vyplašená srna.

Zbytek procházky už jsem ten den nedošla. I tak jsem strávila v Šardicích nestydatých šest hodin zevlováním v krajině. Poté, co si s Miroslavem Maradou podáme ruku na rozloučenou, slyším ještě jeho: „Kurňa, vidíte, dobrý jablíčka jste si mohla natrhat v sadu! Musíte sem někdy dojet, když jsou otevřené vinné sklepy. Na přelomu července a srpna.“

Koláčky, které tu prý dělají skvostné, mi samozřejmě v pekárně mezitím vyprodali. Důvodů vrátit se, mám myslím dost.