Provozování kavárny není zrovna tím, co si s životem řádových sester spojíte. Jenže nic není nemožné, a tak v Brně už pár měsíců přitahuje pozornost klášterní projekt Vincafé Filomenka. Jaké svůdné speciality dokáží ve své kuchyni řádové sestry vykouzlit? Ochutnávají je i ony samotné? A vůbec, jak se odvíjí všední život za zdmi kláštera?

Běžně na chodníku nevídáte nápis „kostel“ s šipkou vedoucí do civilně vyhlížejícího domu. Běžně vás ani v kavárně nevítají slovy „pozdravpánbůh“ a už vůbec není běžné, že tam na place spatříte řádovou sestru. Když jsem tam vkročila ze zvědavosti poprvé, moderní podnik provozovaný Kongregací milosrdných sester III. řádu sv. Františka v Brně na Grohove ulici se zrovna koupal v poledním slunci. Hlavou mi prolétlo hejno všetečných otázek. Rozhovor jsme vedly se sestrou Editou, která v kongregaci působila po tři volební období, tedy 18 let, jako generální představená a podobu kavárny má tak trochu na svědomí. Povídat si začínáme u sklenice smoothie z jablek, pomeranče a kokosového mléka, a brzy kromě jejího kulinárního vkusu poznám i její nečekaně jiskřivý smysl pro humor.

Vesnická cukrářka

Za nápadem na kavárnu vlastně stojí zákon o částečném vyrovnání státu a církví, ve kterém je zakotvena odluka církví od státu, a tedy i od jeho financování. „Když to řeknu zjednodušeně, tak ve třicetileté lhůtě si mají církevní organizace udělat ekonomickou základnu pro financování svých činností, které jsou coby charitativní a duchovní služby většinou nevýdělečné,“ vysvětluje sestra Edita pozadí zákona. „Přemýšlely jsme proto, co je pro nás nejdostupnější. Tím se nám jevilo zpracování ovoce, protože kolem domovů pro seniory, které provozujeme, máme menší sady. Začalo to zpracováním moštů a džemů, které jsme prodávaly na vrátnici kláštera. Brzo nám ale došlo, že z toho čtyři naše zařízení neuživíme, proto nás napadl vlastní obchod. Když jsme si ale namalovaly plánek, zjistily jsme, že je ten prostor moc velký. Tak vznikla myšlenka na kavárnu.“ Když mi líčí jejích zajímavé kombinace marmelád (třeba tu hruškovou s čerstvým ananasem), přizná se sestra Edita, že nesnáší sbírat borůvky.

Na klášterní cukrárny a kavárny jsem narazila ve Španělsku i Portugalsku. Přemýšlím, jak moc je to běžné v Česku. Podle sestry Edity tu řády měly vždy i nějakou výdělečnou činnost, která byla úplně jiná než jejich duchoví zaměření. „Když si vezmete nejstarší řády, třeba Benediktýny, ty jsou tady přes 1000 let a u každého kláštera byl pivovar nebo nějaká pila. Na rozdíl od zahraničních klášterů však u nás ta tradice byla přerušená.“ Kavárnu s penzionem provozují mimochodem i řádové sestry v Olomouci.

V nabídce mají ve vincafé skvělé královské koláče s vyladěným poměrem tvarohové náplně s povidly, štrúdly, semínkové bagety, spousty originálních zákusků ale i domácí buchty na plech nebo preclíky. Recepty pochází z velké části od maminky sestry Edity. V kavárně chtějí nabízet jen to, co mají samy rády. „Co je to platné, když je něco exkluzivního, když to vůbec není dobré?“ odmítá ústupky na chuti a v kvalitě.

Všímám si, že zákusky jako třeba karamelový dortík, vypadají naprosto profesionálně nazdobené. Cukrářský kurz však za tím nestojí. „Nesmírně šikovná na pečení a zdobení je hlavně má sestra. Myslím rodná sestra, která není v řádu a která kvůli kavárně zanechala profese magistry farmacie,“ líčí sestra Edita. Dozvídám se, že jejich maminka byla vyhlášená vesnická cukrářka, která pekla na svatby i plesy. Že jí se sestrou pomáhaly a získaly tak od ní tu nejlepší školu.

Sladké pokušení

„Se sestrou jsme kvůli kavárně absolvovaly baristický kurz na přípravu kávy. Protože jsem tam přišla v hábitu, jelikož já nemám ani nic jiného, tak to bylo docela komické. Pán, co to vedl, poznamenal, že mezi uchazeči měl už ledaskoho, ale že toto ještě ne,“ směje se sestra Edita.

Ženy za pultem v kavárně Filomenka však řádové sestry nejsou. Záměr to prý nebyl, jen sester v kongregaci prostě moc není. „V naší hlavní náplni máme ošetřování nemocných a jako odpověď doby vnímáme i naše školská zařízení, kde se věnujeme mladým, myslím zdravotnickou školu a domov mládeže. Tam jsou sestry víc potřebné, i když sestra Karola je někdy i na place, protože než přišla do kláštera, chtěla s kamarádkami otevřít kavárnu. I mě je tu občas vidět, i když přece jen víc jsem vzadu v kuchyni,“ líčí sestra Edita. Ta si dělá legraci, že jelikož není ani zdravotník, ani učitel, tak na tu práci jednoduše zbyla. Poté, co skončila ve vedoucím úřadu byla volnější a mohla se kavárně v rozjezdu víc věnovat a nepočítat odpracované hodiny.

„Někdy sepnu ruce a říkám: Pane Ježíši, přece nebude celá moje modlitba jenom o tom, co mám upéct a jestli mám udělat jednu dávku nebo dvě? No, i tak někdy vypadá moje modlitba,“ směje se tomu, že ji myšlenky na kavárnu provází celým dnem.

Zajímá mě, zda není chuťová rozkoš místního sortimentu v rozporu se způsobem života svatého Františka, kterého v řádu sestry vyznávají a který byl známý svým asketickým přístupem. „Svatý František šel až tak daleko, že si sypal jídlo popelem, aby nebylo moc dobré. K takové dokonalosti jsem ale ještě nedošla,“ poznamená sestra Edita s úsměvem. Upozorní, že sestry do kavárny na zákusky opravdu nechodí. „My je ochutnáme, protože musíme vědět, co děláme, ale běžně si to na talíř nedáme. Odříkání k nám nějakým způsobem i patří. Jinak sladké máme na našem jídelníčku obvykle jen v neděli, nebo v pátek, když něco zbude.“ Jak na potvoru toho ale moc nezbývá. Těší je, že lidé jejich podnik objevili a chodí si nakupovat koláče i housky domů, takže je už po poledni vyprodáno a často dopékají novou dávku.

Všímám si velké fotografie na zdi, kde řádové sestry sbírají ve vinici hrozny. Vinohrad samy ale neobdělávají, to dělá bratr a švagr sestry Edity, který jim dá vědět, že jsou na mošt akorát zralé. „Nechaly jsme si udělat naši vlastní značku a etiketu a máme své Františkánské víno. Víno, které tu podáváme, jsme chtěli zamontovat nějak i do názvu kavárny, proto jsme vincafé.“ O tom, že se snaží nabídnout zákazníkům zajímavé věci, svědčí i balíčky šťavnatých bosenských švestk, které jsou sbírané a sušené v tamním klášteře.

Sortiment v kavárně neustále obměňují a ke stálicím patří královské koláče, pavlova, čokoládová šlehačková roláda a kynutý závin. Čerstvý voňavý mák si do náplně samo sebou melou. Protože se jim zrovna rozbil mlýnek, připravují místo toho závin ořechový. Pokud budou moci už mít otevřeno, chtějí na Velikonoce nabídnout na objednávku plněné trubičky i máslový mazanec. Podle maminčina receptu tu pečou i nádherně zdobené perníky. V receptuře je prý hodně medu, málo koření a strouhané ořechy. Zůstává tak dlouho vláčný a krásně voní.

Život s večerkou

V klášteře žije asi 30 sester, přitom nejmladší sestře je 25 let a nejstarší má 95 let. Zajímá mě, jaký tu vládn řád a v kolik třeba dnes sestra Edita vstávala. „Budíček jsem měla jako každý jiný den. To znamená za pět minut pět. Půl hodiny na to začínají společné ranní chvály, rozjímání a mše svatá. Je to asi dvouhodinový blok, po kterém následuje snídaně.  Potom je práce. I my máme totiž své zaměstnání, kterým si musíme na živobytí vydělat. Někdo má službu u nemocných, někdo učí, někdo chodí vypomáhat do nemocnic. Před večeří máme blok večerní chvály a někdy je hodinový prostor pro společné sdílení. Třeba vyšívání nebo stolní hry a v létě si v zahradě zahrajeme volejbal.“

Pokud vás zajímá, jestli se kvůli sportu převlečou, tak to prý není potřeba. Dokonce mívají s žákyněmi internátu volejbalový zápas, kdy aby sestry nebyly znevýhodněné, musejí hrát i žákyně v sukních.„Když nemáte pevný řád pro modlitbu, tak vám garantuju, že vám celý den nevyjde čas. Prostě nevyjde. Pořádek v životě není špatný,“ komentuje pevně dané dění v klášteře sestra Edita. „Říká se: zachovej řád a řád zachová tebe. Jsem z vesnice a u nás se hodně pracovalo. Z kláštera jsem psala domů jako u vytržení, že večerní modlitbu máme ještě za světla, protože večerka je tu o půl desáté!“

Než se totiž stala sestrou, vstávala ve čtyři, aby stihla ranní autobus do práce. Tři roky pracovala ve Štěrkovnách a pískovnách Brno v účtárně jako ekonomka. Mimochodem i to  se pak hodilo v klášteře.Tam se rozhodla vstoupit, když jí bylo dvacet pět let. „Bylo to v roce 1990 a s humorem říkám, že sametová revoluce byla kvůli mně. Uvažovala jsem o vstupu i dřív, ale neměla jsem odvahu udělat to tajně. Brala jsem ohledy na rodinu,“ přiznává.

Když vrásky zdobí

Velkým překvapením pro mě je, když se dozvídám, že sestry u sebe nenosí peníze. Pokud nějakou výplatu dostávají, stejně ji celou odevzdávají a něco jako kapesné, tu neexistuje. „Už se mi stalo, že když jdu něco vyřídit na úřad, že po cestě potkám bezdomovce, který prosí o peníze. Ale já je opravdu nemám a oni nám to nevěří! Jedna paní mě kvůli tomu titulovala velice nehezky. Myslela si, že jsem prostě lakomá!“ rozhodí sestra Edita bezradně rukama naprázdno. Pokud si sestra potřebuje koupit něco osobního, musí poprosit a peníze na to prý dostane. Běžné nákupy se dělají společné, což sestra Edita považuje za velkou výhodu. Nemusí tak prý totiž přemýšlet, co bude vařit!

Koho by nenapadla myšlenka, zda si může řádová sestra koupit krém na vrásky? Řeší to přece po určitém věku každá žena. A smí použít make-up nebo nosit náušnice?„Nikde ten zákaz napsaný není, ale asi to ani nikoho nenapadne. Na co bychom potřebovaly krém na vrásky? Panu Ježíši se líbíme a ostatním po tom nic není. Jiná věc je, když potřebujete speciální krém na citlivou pokožku, to samozřejmě omezené není. A na co bych nosila náušnice, když mi ani nejsou vidět uši? To by přece tlačilo a bylo by to nepraktické,“ vysvětluje a přitom si sáhne na lalůčky zakryté okrajem závoje. Mimochodem, ty vějířky u očí, tipuju u sestry Edity stejně spíš od smíchu.

Hábit i provokuje

Na ulici se nejčastěji sestra Edita setkává s titulováním „paní jeptiško“, které ji přijde k popukání. Ale zároveň dodává, že člověk lepší označení ani nezná a myslí to v dobrém. Slovo jeptiška prý zní trochu hanlivě a správné by mělo být oslovení řeholní nebo řádová sestra. „Už mě oslovovali i abatyše, zvyklá jsem na vše. Někdo si přijde na ulici i pro požehnání. Většinou Romové, ti se nestydí. Jsou to takoví výrostci, ale přitom mají respekt k Pánu Bohu. Reakce jsou většinou pozitivní, ale setkala jsem se na ulici i se sprostou nadávkou. Někoho ten hábit holt provokuje. To bylo, je a bude.“

Taky si prý musí dát pozor na to, jak se na veřejnosti tváří, protože je lidé pozorují. Když jednou jela na vyšetření do nemocnice a čekala na zastávce, přistoupil k ní dědeček s hůlkou a zeptal se jí, jestli jí bolí zuby. Odpověděla že ne a on na to: tak se tak netvařte! A šel dál. Byla to pro ni sprcha, na kterou si dnes – už s úsměvem – často vzpomene.

I sestry z kongregace musely na základě nařízení vlády souvisejícího s pandemií dočasně zavřít kavárnu, školu i domov mládeže. Aktuální situaci však nepřestávají vidět optimisticky. Všechno, včetně toho zlého, má prý vždy nějaký význam. „Třeba ho teď nechápeme, ale všechno to přejde. I morové rány lidé přežili. Většinou nás těžké věci nějak posunou. Lidsky, ve vytrvalosti nebo odvaze. Radost a pokoj v srdci nemůže záležet, jestli se daří nebo nedaří, protože kolikrát se něco nedaří. Ani nemůže záležet na věcech kolem nebo jestli kolem sebe máte dobrý nebo míň dobrý lidi. Člověk je citový a doléhá to na něj, ale nemůže mu to vzít vnitřní pokoj. To je jako když si představíte hlubokou řeku. Nahoře v proudu se děje všechno možný, ale dole se voda ani nehne. Tam je ticho.“

 

Reportáž zveřejněna v Lidových novinách.