V průvodci psali, že se autobusem nemá jezdit, tak jsem to chtěla vyzkoušet. Do narvaného busu jsem se snažila vmáčknout, ale furt jsem trčela ven. Paní za mnou zařvala “permeso” a vtlačila me tam spolu se sebou. Jindy jsem zase při čekání na autobus poznala starého pána, který učil šerm. Kuba mi dala takovou lekci španělštiny, že jsem s místníma konverzovala jedna radost. Když jsem odbočila z turistických uliček ve starém městě, potkávala jsem místňáky a od jedné rodiny dostala pouliční lekci tanga. Havana je – ostatně jako celá Kuba – dost zmatená, ale lidé jsou skvělí!

No a fára v Havaněto je kapitola sama pro sebe. Jela jsem vytuněnou zelenomodrou Volhou z roku 65, ale taky kraksnou Ladou, která měla snad výfuk dovnitř, palubní desku vybrakovanou, kde se dveře nedaly zevnitřotevřít, protože klička byla upadlá a řidičsignalizoval zatáčení rukou z okna. Dědeček červený Ford v podoběhromadného taxíku postrádal mimo jiné tachometr. O bezpečnostních pásech si tu můžete nechat leda tak zdát. Když tímto přibližovadlem jede 30 minut, tak je to dobrodžuství. Když takto projíždíte půl dne, je to už dost oser. Hlavu si otloukáte o plechovou střechu bez polstrování, lokáte si benzínového aroma (na bezolovnatý benzín tu prostě zapomeňte) a přejete si mít u sebe Kinedril.