Tento článek jsem původně napsala pro blog Ambiente. Když ho odmítli s tím, že je moc kontroverzní, zveřejnila jsem ho na svém facebooku. A strhl se poprask. Ten post měl nejvíc komentářů ever. Ne, nešila jsem do dětí. Chtěla jsem dát náhled z druhé strany pro rodiče, kteří zapomenuli, že v restauračním provozu je i někdo jiný než oni. 

Možná se vám bude zdát, že jsem zaujatá. Byla jsem totiž na straně barikády, kdy vám děti práci v restauraci dost zkomplikují. Nebudu tu rozebírat, od jakého věku děti do restaurace patří, ani jak různě k výchově rodiče přistupují. Ani tu nebudu popisovat situace, kolikrát jsem dětem vyprosila v kuchyni, co jsme běžně na menu neměli, kolikrát jsem si s nimi hrála (byl-li pro to čas) a kolika dětem jsem sušenky rozdala, aniž bych to mamince naúčtovala. Chci se tu podělit o zkušenosti, s čím se musí plac – kromě svých běžných povinností – vypořádat, pokud se uvnitř zjeví skunk. (tento výraz jsem převzala od kamarádky, která je milující matkou třech dětí).

Restaurace je vysokoobrátkové pracoviště, kde jsou číšníci běžně v poklusu, ale často i v rozletu. Postavíte-li jim do cesty překážkovou dráhu, samozřejmě se s ní vypořádají, ale bude jim to práci lehce komplikovat. Takovou překážkovou dráhou může být kočárek, čí dítě samotné. Při práci v Norsku jsem zažila, jak zdivočelé stádo různě starých dětí pobíhalo číšníkům v cestě. Ti přitom museli s plnýma rukama talířů urazit z kuchyně notný kus cesty a poslední, co v tu chvíli chcete, je překračovat popadané děti, nebo se vyhýbat jejich nekontrolovanému máchání rukama. Vřelá omáčka ve vlasech by se jim asi moc nelíbila. Co v tu chvíli dělali jejich rodiče? Klábosili u stolu s ostatními dospělými, protože měli za to, že o mláďata je přece postaráno. Jenže restaurace není dětský koutek. A servírka není teta, co má od teď děti na starost.

Zažila jsem i případ, kdy kolegyně šlápla na batole, které matka nechala plazit se v uličce, přičemž ji předtím manažer několikrát upozornil, že je to nebezpečné. Jak je možné, že servírka dítě neviděla? Když nesete v rukou několik talířů, máte oči jinde než na špičkách bot, na které zkrátka ani při dobré vůli nevidíte. Ve chvíli, kdy drobotina na židli poseděla, aspoň řádně zpustošila okolí. Bílý ubrus posloužil na utírání rukou zapatlaných od borůvkové marmelády a z toho, co se dalo posbírat pod stolem, by se najedla i početná rodina z rozvojové země. Tipuju, že rodič sám by tuto spoušť pod svou židlí příště najít nechtěl.

Do Londýnské kavárny, kde jsem pracovala, často mířily maminky s kočárky. Nenechaly si vymluvit, že místo, které považují za nejvhodnější k zaparkování dopravního prostředku pod výrazným nápisem fire exitblokuje nouzový východ. Když jsme zastavili čtvrtou příchozí s tím, že kočárek už je nutné ponechat před kavárnou, velmi se divily proč. Zkrátka restaurační provoz, který je známý bojem s místem a kde často nemáte prostor ani na šatnu pro zaměstnance, není nafukovacý a tudíž vhodný k uskladnění více jak tří kočárků. Podaří-li se vám kočárek umístit k danému stolu, musíte přesunout židle jinam. Kam, je na vás, ale stohovat ke stropu se fakt nedají. Pokud si maminka myslí, že si sedne ke stolu, zatímco kočárkem zabere místa stolu vedlejšího, často je překvapená, když ji obsluha vysvětlí, že je nutné kočárek umístit k jejímu stolu, aby byl vedlejší stůl k dispozici pro dalšího hosta v oblíbené kavárně.

Je však otázkou, zda si tam bude host chtít sednout, když k němu bude doléhat křik. Do kavárny se chodí vychutnat si kávu, přečíst si noviny, případně na pracovní schůzku, nebo si užít brunch s přáteli. Pokud k vám místo pohodové hudby doléhá hysterický pláč potomka, kterému se matka nevěnuje, protože je zaujatá v rozhovoru se svou kamarádkou, snažíte se v roli personálu o zenové rozpoložení a na okolní hosty vysíláte rozpačitě omluvné úsměvy.

Když matka opustí stůl, zanechaná dětská židlička je většinou ve stavu, ve kterém se jí chcete dotknout jen gumovými rukavicemi a nejlépe ji nechat projet auto myčkou. Leč jste to vy, kdo se k ní musí sehnout a důkladně ji očistit pro dalšího predátora. Maminky považují za normální ponechat na stole obaly od dětských přesnídávek, deset zmačkaných vlhkých kapesníčků (jejichž obsah nechcete znát) a nějaká slupka od banánu, který si přinesla, tam většinou taky skončí. Nezapomenutelná je žena, která na stole bez zardění ponechala i použitou plenku. Přitom není problém zeptat se personálu, kde je tu koš a když budete milí, obsluha vám vlastně i ochotně věci do koše odnese (kromě té plenky). Pokud považujete obslužný personál za četu uklízeček, nebuďte překvapeni, když jsou k vám pak méně příjemní.

Nezapomenutelná je i scénka, která se odehrála v kavárně u pultu se sladkostmi, kde jsem zrovna obsluhovala. Když dítě strkalo prsty tak blízko k dortům, až jsem se bála, že v polevě zůstane jejich otisk, stiskla jsem zuby a dala matce ještě jednu šanci. Když však dítě začalo osahávat sušenky, přičemž maminka na to nic neřekla, zakročila jsem. Dítě jsem klidným hlasem upozornila na to, že se to nedělá, protože ostatním zákazníkům by to mohlo vadit. Načež maminka spustila výlev rozhořčení, že takové chování ještě nezažila a že se naší kavárně příště raději vyhne. S úlevou to uvítal nejen personál, ale i další zákazníci.

Pak se není co divit berlínské kavárně, která kdysi vyvolala poprask kontroverzním umístěním sloupku ke vchodu, aby tak znemožnili vstup kočárkům. I přes to, co jsem zažila, jsem tolerantní. Takže, rodiče, choďte dál do restauračních zařízení se svou drobotinou, ale pak se jim tu věnujte.