V pubertě považovala modrotisk za trapný přežitek a tašku z něj zakamuflovala nálepkami. Rodinné tradici se chtěla vyhnout úprkem do zahraničí, jenže si to zkusila a od té doby tiskařskou formu Gabriela Bartošková už nepustila. Jak se modrotisk vyrábí ve Strážnici v páté generaci? Proč se jeho výroba nedá uspěchat a jak poznat pravý modrotisk od falešného?

Nejspíš ho znáte z krojů i z ubrusů. Typický bílý vzorek na tmavomodrém pozadí je nepřehlédnutelný nejen na Jižní Moravě, kde byl součástí lidových tradic. Technologicky se jedná o dochovanou vzácnost a není divu, že jeho ruční výroba byla v roce 2018 zapsána do seznamu dědictví UNESCO v České republice společně se Slovenskem, Maďarskem, Rakouskem a Německem. Zatímco dříve byly modrotiskařské dílny v každém městě či obci, dnes se v republice zachovaly pouze dílny dvě. V Olešnici a ve Strážnici.

Gabriela Bartošková mě vyvádí z omylu, že modrotisk není lidové ale zlidovělé řemeslo. „Původně je to 3000 let stará technologie z Číny, odkud se výroba barvením pomocí keře indigo rozšířila po celé Asii. Do Evropy se pak technologie dostala v 18. století díky mořeplavcům. Do té doby byl známý vyšívaný brokát, ale neexistovalo žádné jiné trvalé přenesení vzoru na látku. Navíc v Evropě byl oblíbený modrobílý čínský porcelán, který k tomu ladil. Přístupný byl modrotisk nejprve šlechtě a bohatým měšťanům, kteří ho používali na tapetování a čalounění.“

Omylů o modrotisku je celá řada. Třeba že pouští barvu při praní, že je tvrdý a nehodí se na běžné oblečení nebo že se tiskne bílou barvou na modrý podklad. Málokdo ví, že modrotisk je negativní tiskařská technika, kdy je třeba nejdříve potisknout látku speciální barvou, která má jen funkci zamezit tomuto místu kontaktu s barvící lázní, do které je látka následně ponořena. V lázni se zabarví vše kromě vzorku, přičemž následně se barva ze vzorku vypere. Z původně bílé látky potištěné světlezelenou rezervní barvou po týdnech vzniká tmavě modrý podklad s bílým vzorkem. „Veškeré potisky na tričkách se vyvinuly do současné podoby právě díky modrotisku. Modrotisk se stal pozitivnímu tisku, který se do té doby vypíral, obrovskou konkurenci a vytlačil ho. Jenže barvíři se nechtěli vzdát a vymýšleli nové techniky. Tak se stalo, že pozitivní tisk nakonec zase zpátky vytlačil modrotisk. Teď oba žijí vedle sebe, ale modrotisk je už vzácnější a taky o dost komplikovanější,“ líčí Gabriela

Z přežitku vášeň

Že je výrobní postup mnohem náročnější než jsem si kdy pomyslela, poznávám záhy, co vkročím do strážnické dílny. Výrazně to tu je cítit něčím ne zrovna příjemným a pod neobvykle vysokými stropy jsou na dřevěných roštech zavěšená schnoucí plátna.

Zdejší dílnu založil na stejné ulici Cyril Joch v roce 1906 se svou ženou Annou. Prapradědeček Gabriely, která je v rodinné linii v 27 letech první vyučenou ženou tiskařkou. „Obecně se mezi tiskaři traduje, že dokonale znát tištění obnáší 6 let učení a dokonale znát barvení 10 let. Já tady jsem právě šest roků. V tisku si jsem jistá poslední dva roky, ale v barvení vůbec, to se učím teprve třetí rok. Právě barvení je přitom na výrobě modrotisku to nejnáročnější,“ prozrazuje rázná mladá žena s občasnými koncovkami v libozvučném slováckém dialektu.

Zaučoval ji strýc František Joch, tiskař a potomek původního zakladatele. „Šla jsem studovat módní design ale ne kvůli modrotisku. Vyrostly mě velká prsa, měla jsem problém se obléct, tak jsem si řekla, že chci navrhovat pro ženy různých tvarů a různého věku, aby jim to slušelo,“ směje se srdečně Gabriela, která nevěděla, co s životem a v plánu měla zmizet pracovat do zahraničí. Byla to však maminka Gabriely, která vede zdejší obchod, a kdo naznal, že je třeba nové generace.

„Tvrdila jsem, že je modrotisk přežitek a děda se strýcem se k předání řemesla taky neměli. Slíbila jsem, že aspoň zkusím, co odmítám a pak že odjíždím. Tak jsem poprvé chytla do ruky tiskařskou formu a od té doby tady jsem už šestým rokem,“ září láskou k řemeslu. „Naprosto mě to pohltilo od prvního dne a čím déle tady jsem, tím víc mě to fascinuje. Ono by se to mohlo zdát jako rutina, ale modrotisk každý den překvapuje. Experimentujeme se vzory, s látkami, s barvami i stínováním,“ líčí zapáleně.

Chce to formu z hruškového dřeva

Stojíme u stěny s policemi, ve kterých jsou vyskládané dřevěné tiskařské formy. Jsou jich tu dvě stovky a Gabriela zná každou názvem. „Tomuto vzoru se říkalo rozmarýnka s růžičkú a tomuto zase rozházaný řádek. Tento vzor je halúzkový, tady je klásečkový, zvonkový a pod tím pařezový…“ vypočítává některé motivy. Všechny vzory jsou vyřezané z hruškového dřeva, jelikož hruška nemá letokruhy a povrch je tak hladký a zároveň tvrdý. Některé formy jsou čistě dřevěné, některé s kombinací drobných hřebíčků a plíšků. „Některé formy jsou staré i 200 let. Jsou to poklady. Strašně ráda je používám. Čím starší, tím lepší. Jsou tu poslední dva formíři, pan Plůcha a pan Bartoš z Dvora Králové nad Labem, kteří jsou pro mě mistři,“ líčí mladá tiskařka.

Každá forma má zezadu madlo, které se drží jednou rukou a vyrobené jsou ze dvou či tří vrstev, aby se nekroutily a zůstaly rovné. „Důležité je, že každá forma má v rozích hřebíčky, takzvané onzece, které pomáhají navazovat tiskaři ve vzoru. Přikládám tak při tisku na plátno hřebíček na formě na obtisklý hřebíček ve vzoru, na který navazuju,“ uvádí mě do tajů Gabriela a dodává, že ne vždy je hřebíček lehké najít, protože někdy je schovaný ve vzoru, jako třeba ve stopce jablíčka.

Protože dílen bývaly stovky a potřebovaly se mezi konkurencí odlišit, často se zaměřily na malou oblast a tamní typický vzor. „Pro naši dílnu bylo typické slovenské Záhoří nebo Valašsko, kde ženy nosily hustě skládané sukně, přičemž tak měly naskládané i čtyři metry. Chodily si k nám na vyhlášené pásové vzory. Když ženy stály, tak byla vidět jen část vzoru, až při tanci a rozevření sukně se odhalil celý.“

Zenová tiskařina

Bavlnu pro dílnu tká na míru firma Mileta z Hořic, jelikož speciální šířku potřebují na míru modrotiskové lázni. Před tiskem látku naškrobí pšeničným škrobem, vymandlují a natáhnou na stoly dlouhé 5 metrů. Dozvídám se, že velmi důležitý je jejich změkčený povrch několika vrstvami filcu. Stejně tak je důležité i měkké dno tiskařské podušky. Pokud by byl povrch totiž tvrdý, barva by se nenanesla na formu dobře, ani by se dobře neotiskla, takže by vzorek prosvítal a zabarvil by se. Základní chyba, která se stává začátečníkům nebo při experimentech s domácím modrotiskem.

To už nahlížím do kbelíku plného kašovité světlezelené barvy. „To je pop neboli rezerva. Tedy tiskařská barva, která plátno zarezervuje proti obarvení. Ingredience zjistíte z literatury, ale tajemstvím každé dílny je jejich poměr. Je tam například kaolin, arabská guma nebo skalice modrá, vaří se to v kotli 5 až 6 hodin, kdy u toho musím mít respirátor, ochranné brýle i rukavice. A protože je nový pop jako víno a ženy, je tím lepší, čím je starší. Je dobré ho nechat dva měsíce odležet,“ zasvěcuje mě do tajů zkušená Gabriela.

Pop v bedně s poduškou roztírá štětcem, kterému se říká pinzec. Roztírání je pak štrajchování. Jak je vidět, všechny úkony a nástroje mají ještě názvy z Rakouska-Uherska. Po každém namočení formy ji Gabriela otiskne na plátno. Ještě přiloženou formu volnou rukou poklepe dvakrát na jedné a pak na druhé straně, aby se vzorek rovnoměrně otiskl. A znovu a znovu. Třináct metrů látky má potištěné stovkami opakujících se pohybů za tři hodiny, přičemž plátno postupně v záhybech věší pod strop.

„Ono to vypadá, že je to jen nějaké razítkování, ale celou dobou musím udržet pozornost. Přemýšlet, kde je hřebíček, jak namočit formu, v půlce stolu formu vykartáčovat, aby se na ní nenabalovala barva a neztlušťoval se vzorek,“ vysvětluje Gabriela. I když je vzorek do 20 minut suchý, je třeba, aby pop na látce důkladně zatvrdl, což trvá 5 až 10 dní. Přesný počet dnů se pak odvíjí od vlhkosti vzduchu, teploty počasí, ale i velikosti vzorku.

„Jsem strašně netrpělivá, ale modrotisk mě zpomaluje. Jsem tady dobrovolně zavřená od rána do večera a naprosto spokojená. Mám tu klid, mír a nádherný modrotisk. Vytvářím krásu, kterou dělám lidem radost. Kolikrát mám pocit, že nedělám ani tak rukama jako srdcem,“ svěřuje se tiskařka.

Mistrovsky namíchaná lázeň

To už přecházíme do druhého konce budovy s barvírnou, kde je to cítit zase jinak. Hledím na nevelký kamenný „bazének“ hluboký 2 m s podivnou hustou tekutinou s fialovými odlesky.

„Směs barvící lázně, které se říká kypa, a směs tiskařské barvy na sebe reagují, takže když je jedno nebo druhé špatně udělané, tak vám ten potištěný vzorek z látky stéká. Proto vyrobit modrotisk je strašně náročné. Za celý život se vám nestane, že byste si řekli: tak a mám nad modrotiskem naprostou kontrolu. Musíte být pokorní a pořád se učit. Když vám u nějaké chemikálie změní výrobní proces, tak vám to změní celou reakci lázně. Ta proto potřebuje permanentní dohled,“ líčí Gabriela.

Barvíř Jan Mička, který tu pracuje 35 let, je už velmi zkušený. Lázeň postupně doplňuje tak, aby dosáhl stále stejného odstínu. K měření mu slouží všemožné kádinky a chemické sklo na poličce, jenže tento muž prý i po čichu pozná, co je třeba do lázně zrovna přidat. I on svou práci miluje.

Gabriela ponoří pruh látky do lázně a ten má po vytažení zelenožlutou barvu. „Nejen že indigo nebarví samo o sobě bez pomoci přidaných chemikálií, ale barví až následnou oxidací na vzduchu,“ vysvětluje mladá žena a po pěti minutách si všímám, že se původní zelenožlutá opravdu změnila v modrou. „A takto vypadá modrotisk, když má na sobě šest nátahů,“ ukazuje Gabriela látku schnoucí nad lázní, která byla ponořená na 5 minut, pak vytažená 5 minut oxidovala a pak se to celé ještě čtyřikrát zopakovalo. Látka je celá tmavá a že je tam vzorek jde poznat velmi těžko. „Ano, chybí tomu ten modrobílý kontrast a toho docílíme tak, že pak plátno pereme v průmyslové pračce se 4% roztokem kyseliny sýrové. Ta rozpustí pop, kterým se látka potiskovala. Kyselina přitom není agresivní natolik, aby poškodila textilní vlákno a šetrná je i k jemnému hedvábí.“

Vyprané obarvené plátno se pak přemáchne v čisté vodě, usuší, projde mandlem a teprve pak je hotovo. Doba od začátku prací se škrobením plátna po konečné vymandlování obarvené látky trvá většinou 3 týdny. Pokud se sejde víc zakázek, počká si zákazník na konkrétní vzor i dva měsíce.

„Občas se stane, že někdo v pondělí zavolá, že jde v sobotu na svatbu, chce natisknout konkrétní vzor, a ještě z toho něco ušít. Vysvětluju, že fáze modrotisku nejdou uspěchat a oni na to navrhnou, že si připlatí. Nejde to, leda bychom měli stroj času,“ usmívá se Gabriela.

Bez chemie by to nešlo?

Původně bylo dovážené indigo přírodní, ale pro jeho vysokou dovozovou cenu a nemožnost indigové keře pěstovat v evropských podmínkách, se už v 18. století přešlo k používání syntetického indiga. To prý má stejné vlastnosti jako to přírodní, tedy včetně antiseptických vlastností. Pořád mi však vrtá hlavou, jestli by to nešlo zcela bez příměsi chemie.

„V lednu jsme tu měli návštěvu střední modrotiskařské školy v Japonsku. Ukázali jsme jim naši metodu a oni zase nám tu svou. Barví za tepla, my za studena. My používáme syntetické indigo, oni přírodní. Jinak je ten proces ale úplně stejný. Ani přírodní indigo nezabarví látku samotné, vždy potřebuje příměs chemikálií,“ vysvětluje Gabriela. „Pokud by se našli nějací škarohlídové, tak bereme chemikálie od rodinné firmy, co má ekologické certifikáty. Jsme pod kontrolou, vodu z praní můžeme pouštět do kanalizace, ale vodu z barvící lázně ne,“ vysvětluje a dodává, že ta po třech letech přestává barvit a je třeba ji ekologicky zlikvidovat ve speciální firmě.

Luxus, který se falšuje

Poslední dva roky, tedy od doby, co byl modrotisk zapsán do seznamu UNESCO, se objevila vlna falšovaného nepravého modrotisku. Existují tři pravidla, jak ho rozeznat od toho pravého. „Modrotisk je drahý, protože je to ruční práce. Metr plátna šíře 1,32 m prodáváme za 495 korun a falešný modrotisk koupíte už od 150 korun. To je podezřelé. Za druhé je třeba v látce hledat ruční faktor. Nejsme stroje, takže nějaká drobná nedokonalost se při navazování vzorku objeví. Už jsem ale viděla falešný modrotisk, kde byl sice kaz, ale ten se každé dva metry opakoval. No a za třetí se to pozná podle rubové strany. Vzoreček musí prosvítat, přičemž falešný modrotisk je z rubové strany celý modrý nebo celý bílý. To znamená že nemohl být v lázni,“ vypočítává Gabriela.

Už se usmívá při vzpomínkách, jak vzdorovala nosit modrotisk a když z něj měla ve dvanácti tašku, raději si zalepila vzorek nášivkami, aby nebyla trapná. Teď si ho konečně užívá a nosí z něj šaty, trička, košile i sukně. Vlastně všechnu konfekci, kterou mají v obchodě testuje tím, že ji nosí. Třeba ty fešné kolové sukně s rudou stuhou v pase vypadají náramně.

„Modrotisk má obrovský potenciál, je nadčasový a je na vás jakou podobu mu dáte. Už jsme modrotiskem potáhli sedačku v autě, dělali jsme z něj rolety i stínidla na lampy a oblékli do něj i nevěstu. Modrotiskem se dá potisknout jakýkoli materiál, který je přírodní, tedy bavlna, len, hedvábí nebo konopí. Nebo musí mít aspoň 80 % této příměsi, protože syntetiku nezabarvíte ani na ní nedrží tiskařský pop,“ vysvětluje Gabriela. Nemusíte se o něj speciálně starat, po prvních dvou vyprání, kdy se z látky uvolní přebytek barvy již dále nezapouští a je stálobarevná. „Za deset let látka zesvětlá, ale i tak bude pěkná modrá. Nedoporučuje se aviváž a sušení v sušičce, jinak se o ni staráte normálně, a i žehlit ji můžete. Bílá ramínka k modrotiskové halence zůstanou bílá a nezapustí se. Ale to mluvím jen za naši dílnu,“ upřesňuje.

S mladou krví se do strážnické dílny vnesla i otevřenost ve zpřístupnění veřejnosti prostřednictvích exkurzí či workshopů, se kterými Gabriela jezdí po republice. Je otevřená různým experimentům. Kromě toho si tu můžete koupit plátno a pop, nabarvit si vlastní motivy doma štětcem, přičemž látku vám tu následně obarví.

„Mladá generace, která se vrací ke kořenům, je nakloněná slow fashion, což modrotisku nahrává. Spolupracujeme i s různými módními návrháři. Doba pro to, aby se modrotisk probral z letargie, je jak dělaná. Jednu dobu jsem se styděla za to, že jsem Češka, ale bylo to z mojí velké neznalosti. Díky modrotisku jsem začala pátrat po dalších řemeslech, co umíme, i po historii a posílilo to mé kořeny. Rodinné i ty české. Teď jsem na to odkud pocházím mega hrdá,“ uzavírá Gabriela, která přiznává, že nejtěžší je nevzdat to a že modrotisku vděčí za to, že ji naučil sebedůvěře i sebevědomí a dal jí v životě směr.

Článek byl zveřejněn v Lidových novinách