Mám ráda příběhy. Pokud je v příběhu i jídlo, zajímají mě velmi. Baví mě upelešit se na gauči a nechat se vtáhnout do děje. Prožívat nejniternější pocity spolu s hlavními hrdiny. Ty jedlé nesjíždím vůbec tak často (u mě vede asi napořád díky pubertální extázi Dirty Dancing), ale potěší mě spolehlivě. Tady jsou mé oblíbené filmy, kde hraje důležitou roli jídlo. A neptejte se mě, který je můj nejoblíbenější. To prostě vybrat nejde.
Z prababičky na babičku. Z babičky na taťku. Z taťky na mě. A se spoustou historických záložek z různých novin nebo dopisů.
Každý rok se koncem dubna zbarví Amsterdam do oranžova. A já byla v roce 2012 přitom
Každoročně se v únoru koná ve Frankfurtu veletrh Ambiente, přístupný nejdřív pro odbornou veřejnost, pak pro všechny. Nenechal mě chladnou. Je o všem, co potřebujete (i nepotřebujete) v kuchyni a domácnosti. Je o nápadech, novinkách, designu.
Bistro hned vedle restaurace Sansho jednoho a téhož majitele, kuchaře a řezníka Paula Daye. Vlídné prostředí, kde se sedí povětšinou na barových stoličkách a skvělé jídlo.
Tento článek jsem napsala v září 2012. V době, kdy se chleba nedal jíst, ale ještě se o tom nepsalo. Článek jsem poslala do několika magazínů. Ozvaly se Hospodářky, že je to moc zajímavé. Pár měsíců na to u nich vyšel článek na toto téma od vlastní redaktorky a začalo se o chlebu mluvit nahlas.
Už když jsem sem šla, věděla jsem, že se musím trochu přeladit a čekat nečekané. Pracují tu totiž lidé, kteří z Afriky odešli a mají tak možnost se zapojit do nového života. Dělali dřív úplně jinou práci, a tak jim tu prominu to, z čeho bych jinde byla rozladěná. […]
