Když jsem odjížděla z Norska, mým dalším cestovatelským cílem měl být Londýn. Ale dám na znamení a tohle zvláštní znamení mi říkalo, že musím jet do Canterbury. A co že tu kromě honosné katedrály, která je vyhlášeným poutním místem mají?
The Goods Shed je stará cihlová budova bývalého nádražního skladiště, má nádherný viktoriánský okna z maličkých tabulek, dřevěný trámy pod střechou a je plná jídla. Je tu farmářský trh, několik mini bister, sýrař, sendvičář, řezník, rybář i pekařství. A taky restaurace, která vaří z toho, co je zrovna na trhu k mání.
Když jsem sem vešla spatřila jsem narcisky ve vázách na bytelných dřevěných stolech, židle každá jiná, svícny zakapané snad stoletým voskem. Atmosféra nádherná a já se jí nechala omámit. Ano, tady chci pracovat!
Samozřejmě zase jsem měla spoustu očekávání, protože jsem o místě slyšela samou chválu. A jak to tak bývá, každý máme jiná měřítka a já zjistila, že ani tady šťastná nebudu neboť vím, že to jde dělat líp.
První měsíc byl krušnej. Nejen kvůli zimě a oblibě Angličanů netopit. I kvůli tomu, že mě peskovali za mé písmo při psaní objednávek, i protože jsem nemohla najít ubytování.
Přežila jsem a naučila se, že ne všechno musí být po mým a někdy je třeba dělat věci tak, jak chce někdo jiný. Ale taky je třeba poslouchat svůj vnitřní hlas.
A tak v době, kdy už znáte nálady kuchařů, kdy tak nebouráte hlavou zdi, kdy si pamatujete všechny výmoly na nočním chodníku, kdy mezi stoly plujete s lehkostí a samozřejmostí a nezaskočí vás žádný dotaz ohledně menu, v době kdybyste si mohli začít užívat jarních výletů do venkovského okolí a neřešit blbosti…. tak přesně v té době je čas na změnu.