Pár dnů před cestou mi píše paní domácí, kde najdu klíče a kde lopatu na sníh. A taky kde poblíž plavou velryby.
Byly to nejzvláštnější vánoce. S melancholickou atmosférou a téměř potmě. Dvě hodiny denně to vypadalo jako při rozednění. Jinak buď po setmění nebo úplná tma. Na focení blbý, ale i tak to stálo za to.
Jela jsem na spřežení s husky, slyšela jsem v blízkosti vyfukovat velryby (když jsem si odskočila vyčůrat se u fjordu), vyšlapala jsem ve sněžnicích horu s výhledem, zašla ve fujavici na vánoční mši v polární katedrále a naháněla polární záři. A jak se taková polární záře nahání? Třeba takto:

Nasoukám se do vypůjčených oteplovaček a sněhulí. Rozkrok mám u kolen, u každého kroku mám pocit, že botu ztratím. Vypadám jak debil ve skafandru, ale uklidňují mě, že je prý dobrý mít větší velikost.
V minivanu jedeme z městečka už přes dvě hodiny a pořád je zamračeno. Polární záře se musí nahánět, nepříjde za vámi, tam kde jste. Musíte někam, kde není světlo z měst. Do divočiny. Myslím na to, kolik má letenka za snem stála. Vlastně vůbec nechci myslet na to, že v tomto čase byla několikrát předražená a já si řekla, že plnit sny je lepší než mít kde bydlet.
Ukazuje se první hvězda. Zastavujeme. Nebe se trhá a po čase vykukují další hvězdy. Do úplňku zbývá pár dnů, takže měsíc září. Brodím se v lese hlubokým sněhem se stativem v ruce a přesunout se 10 metrů je nadlidský úkol. Zlatý oteplovačky!
Øystein ukazuje na čmouhu na nebi. Je tady! Pak dlouho nic, udělali jsme si oheň a pak začalo divadlo. Kouřovou zeleň na obloze někdo rozfoukával a ona se měnila. Objevila se a zase v sekundě zmizela. Měnila tvar i intenzitu. Pak se táhla od nevidím do nevidím, takže jsem s sebou buchla do sněhu na záda a užívala si to.
Zamrzala mi čočka objektivu a voda v láhvi. Vracím se v 3.30 ranního času. Ospalá, hladová, ale šťastná.