Byla to snad jediná země, kam jsem se už nikdy nechtěla vrátit. Tenkrát jsme se tam vydali s očekáváním, ale realita nám ukázala jen problémy a stres. Kde je ten ráj, o kterém všichni pějí chválu? Jenže deset let je hodně dlouhá doba, za kterou se stihne změnit člověk i země. Oběma se nám životem za tu dobu stihla přehnat tsunami a já se vydala na Srí Lanku znovu. Sama a pokornější.

Byla zase svá, ale já ji už takovou brala. Někdy nesnesitelně horká, nesnesitelně otravná, ale taky přátelská, vlídná, opravdová, překvapující a krásná. To až při mé druhé cestě jsem objevila tu pravou Srí Lanku. Jedla jsem s místníma rukou, vydala se na nejvyšší vrchol posvátné hory Adam’s Peak, vařila s rodinou na venkově curry, prodírala se úzkými uličkami bez turistů nebo jezdila narvaným autobusem, který nezavírá dveře. Vydala jsem se do severní části, kde dřív zuřila válka, do džungle pro palmový „burčák“ nebo tajila dech na skořicové farmě a mezi čajovníkovými plantážemi.