Dlouho jsem si hrála s myšlenkou zkusit žít někde jinde. Pořád byla spousta výmluv. Měla jsem tu přece svůj skleničkový „byznys“ a bylo by bláznovství to pustit. Až jednou mi dobrá duše řekla „Udělej to. Přešlapuješ tu jak lvice v kleci. Musíš ven.“
Dala jsem výpověď z nájmu. Moc jsem tu zprávu nešířila, protože když už jsem to někomu řekla, tak mě zavalila lavina dotazů. A kam pojedeš? A kdy vlastně? No a kam si dáš všechny věci? Na všechny dotazy jsem mohla odpověď jednoslovně: nevím.
Začala mi odtikávat tříměsíční výpovědní lhůta z nájmu a nebylo mi lehko, když jsem zjistila, že sehnat vízum na Nový Zéland, kam jsem chtěla, nebude tak snadný. Odjela jsem na objevnou cestu do Maroka a když jsem se vrátila, přišla ke mě nabídka. Sever. Fjord. Rodinný hotýlek. Dobrodružství! Nadšeně jsem kývla. Do konce nájmu mi zbýval poslední měsíc. Začala jsem třídit, vyhazovat a balit.
Rozmístila jsem moře beden u tří známých a odjížděla bez klíčů. Nebylo totiž od čeho je mít.
Večer, kdy jsem přistála v mém novém domově jsem to shrnula na facebooku takto:

„Tak kam vyrážíte, Lenko?“ zeptal se nedočkavě.
„Do Norska,“ odpověděla jsem klidně. Dost možná přitom barva mých očí získala temnější odstín. Jakoby se v nich rozlila nekonečná mořská hladina. Vidina mé budoucnosti.
„Do Norska?“ opakoval zklamaně, „Já myslel, že to bude nějaká bláznivější destinace.“
„Budu dělat servírku na břehu fjordu. Je to málo bláznivý?“ podotkla jsem stále klidně. V duchu jsem ještě na konec věty doplnila: v mým věku?
„Aha, tak to jo,“ oddychl si spokojeně.
Neměla jsem potřebu dodávat, že jsem chtěla nejdřív někam úplně jinam, ale Norsko si mě k sobě zavolalo vlastně náhodou (na které nevěřím) a já kývla. Má v sobě potřebnou dávku tajuplnosti i krásy, pokojnosti i divokosti, které mě přitahují.
Je úplně jedno, jestli se má destinace bude někomu zamlouvat. Nedělám to pro ohromení druhých, dělám to pro sebe.
„A na jak dlouho vlastně?“ pokračoval.
„Na tři měsíce. Zatím.“
„Zatím???“ zvedl obočí v dalším očekávání.
„Je to teprve začátek. Nabírat obrysy to bude postupně.“
„Ježiš, já vám závidím!“ vydechl.
I já bych mu mohla závidět. Protože má to, co já ne. Každý máme na výběr a já momentálně zvolila jedenkufrjedenbatohnafocenianotebookpodpaží.
Už dávno jsem vyměnila jistoty a pozitiva za nejistou svobodu, která mi postupně koření život.
Na téma proč se vlastně vydávám na takovou cestu bych mohla napsat celou knihu (což se možná stane), mohla bych se rozepsat o tom, že poznávání mě láká, že jsou pro mě cesty neodolatelné, že chci změnu…
Ale jde to shrnout i jednoduše: protože můžu.


Jak to tak bývá, měla jsem spoustu očekávání. Příroda nezklamala a byla dechberoucí, ani o dobrodružství nebyla nouze, ale kvalita servisu a nemožnost nakoupit si jinde než v supermarketech (farmářské trhy tu moc nefrčí) zklamáním byly. I když bývá Norsko na vrcholu žebříčku v kvalitě života a z tak dobře placené práce se neodchází, já po necelém půl roce odešla. Kvůli penězům jsem totiž ani nepřišla. Ale vůbec ničeho nelituju. Jsem za tu zkušenost moc ráda.