Na hrudi mi tepe srdce probodnuté kostí, které mám vyšité na černé zástěře připevněné za krkem koženým řemínkem. Je to zvláštní pocit stát v oblíbeném řeznictví poprvé za pultem místo před ním.

Sochař, auditor životního prostředí, hudebník, marketingový mág, psycholog nebo ajťák. Povolání mých kolegů v masně byla různá a tak jsem do bandy srdcařů dychtivých po mase zapadla bez zvednutého obočí a s hláškou „tak spisovatelku jsme tady ještě neměli“. Za to, že jsem ve vyhlášeném řeznictví Naše maso na brigádě může vlastně bůček. Ten jsem tu byla nakoupit před Silvestrem a s řezníkem Františkem Kšánou, který spolu s Ambiente za projektem stojí, jsme zapředli řeč.

Když se vedle mě ocitne velká kovová vana, ve které se kolega chystá umíchat tatarák ze třech kil dvakrát mletého masa, zasvítí mi oči: „Můžu to, prosím, udělat já?“ S chápavým úsměvem mi gentlemansky úkol přenechává, já s mlasknutím navlékám latexové rukavice a míchám obouruč.
Jsem k ruce tomu, kdo je zrovna na grilu. Balím hamburgery, razítkuju lisem tatarák na tácky, roznáším jídlo s vyřváváním jmen hostů, plním sádlo do kelímků, krájím chleba na topinky. Přišla jsem se něco naučit a nereptám nad žádným úkolem. Snad budu jednou umět sekat cibuli jako ONI. Vzhledem k množství cibule, kterou je tu potřeba dennodenně najemno nasekat do tataráku k tomu budu mít ještě spoustu příležitostí.

Je tu rozhodně co se učit. Maso už dávno není jen přední a zadní. Tady je to bryndáček, zrcátko, oponka, veverka, ořech nebo květová špička. Pro někoho z nás revoluční řezy masa, které jsou v zahraničí obvyklé. „Dobré maso si koupíte dneska už na vícero místech, ale ne všude vládne tak vřelá atmosféra,“ shrnuje jeden zákazník. Za chvíli jsem svědkem toho, že si paní kupuje maso a slaninu na svíčkovou a kolega za pultem prohodí „nechte to rovnou našpikovat?“. Kulím oči nejen kvůli nadstandardní péči, ale i díky hbitým prstům, které maso navíc umně sváží motouzem. Maso si tak zachová prý víc šťávy, rovnoměrně se propeče a taky drží líp tvar.
„Nemyj to prkýnko medúzou!“ zastaví mě kolega, když si beru z dřezu houbičku. Jindy jsem pokárána, že projdu velkoprostorovou lednicí bez zavření za sebou a dozvídám se, že prý balím zboží jako Jirka Lábus. Tedy nehezky. Kárání je taky potřeba, abych se něco naučila.

Už prodávám i uzeniny na pultu, krájím na nářezáku šunku na plátky, po dalším týdnu umím kasírovat a když stahuju z kusance anglické slaniny kůži, zahlaholí František: „To je jak stahovat chlapovi trenky, co?“ Kromě spousty práce, je tu taky sranda. Do řeznictví chodím s rudě namalovanými rty a dneska si v kabelce nesu i hodně velký nůž. „Nůž a ženskou si každej chlap obtahuje sám,“ culí se grilař když mi ukazuje jak se nůž doostřuje několikrát za den ocílkou. Od té doby, co mi ho tu nabrousili, si ho střežím jako oko v hlavě a přidávám ho na seznam věcí, co nepůjčím.

Z práce chodím v noci s vlasy nasáklými vůní smažené cibulky, se sádlem vpitým do pokožky, se zážitky daného dne a mám neodolatelnou chuť na pivo. Z třídenní brigády se nakonec na mé přání vyklubal měsíc, nechala jsem propadnout zakoupenou letenku a kdybych mohla, zůstanu ještě. Bavilo mě koukat kolegům pod ruce, vyptávat se a nasávat vůně i inspiraci. I když jsem zástěru poslední den odevzdala, to srdce probodnuté kostí ve mě tepe dál. Toto totiž nebylo jen o mase. Bylo to o mase a lidech.