Je málo zemí, které se mnou provedly to, co Maroko. Uzurpovalo si celou mou pozornost. Zpomalilo mé zběsilé tempo. Opájela jsem se tu krajinou, orientální architekturou i jídlem. Široká údolí se zasněženými vrcholky hor v pozadí. Rudá půda u cesty. Všude stařičké mercedesy. Oblé hnědé kopce s chomáčky zelených keřů či stromů. Hornaté pláně s pasoucími se kozami. Oblaka vlčích máků u cesty. Palmové oázy podél řek v jinak vyprahlém údolí. Načechrané bílé mraky na skvostně modré obloze. Duny zlatého písku v poušti nebo arganové háje v kraji u západního pobřeží.

Vypila jsem tu litry mátového přeslazeného čaje, kterému tu říkají marocká whisky. Spořádala mnoho tajinů i kuskusů. Ochutnala jehněčí mozeček na olivách i velbloudí sekanou. Kouřila jsem hašiš na noční terase i zmokla při tůře v horách. Spala v pouštních dunách i uhýbala před osly v úzkých uličkách medíny. Nechala ze sebe sedřít kůži při lázeňském rituálu za pomocí černého (olivového) mýdla a žínky připomínající šmirglpapír. Pozorovala jsem čápy na vrcholcích mešit i prosvítající pruhované slipy zpoza bílého hábitu úctyhodného muže. Ztratila se a zase se našla v křivolakých uličkách medíny. Pekla s berberskými ženami chleba ve venkovní peci. I smlouvala na tržišti.

Je to země rozlehlá i kouzelná. Blízká i vzdálená. Usměvavá i ztrápená. Neděle je u nich pátek. Na prstech se počítá z druhé strany od malíčku. Muž tu může mít čtyři ženy a před pátou ráno vás probudí zpěvné modlitby z mešit. V medínách nenajdete směrovníkové šipky kudy k památce či na trh. Místní to vědí a turista za radu a ukázání cesty přece zaplatí. Ale je tu nádherně a pokud přistoupíte na trochu jiná pravidla hry, zemi si nejen užijete, ale budete se chtít co nejdřív vrátit.