Postavím kufr na zem, sklepu z pláště déšť a podívám se oknem mého pokoje do rušné čtyřproudovky. Nebyl ten nápad, vydat se žít do Londýna zběsile nedomyšlený? První měsíce jsou o hledání bydlení, pokusech trefit správnou chodbu v bludišti metra a soustředění se na práci. Co taky doma, když to jen postel, okno, ze kterého nevidím nebe a nevrlá spolubydlící.

Když si najdu bydlení s výhledem na nebe a fajn spolubydlící, začínám podnikat víc a víc výpadů do města. Už to není jen o práci. Poznávám trhy, muzea, parky, restaurace. Podnikám i výlety mimo Londýn. Počáteční peklo se rozplynulo a je mi tu vlastně fajn. Pravda, sice nemám soukromí (kdo si tu s platem servírky může dovolit vlastní byt?), ale po mnoha stěhováních jsem v čistém a říkám tomu doma.

Londýn je neskutečně inspirativní, a to město miluju. Žila jsem tu něco přes rok a vlezl mi pod kůži. Chybět mi bude vychlazená IPA či cider po směně, čedar z farmy, gin and tonic, rudé doubledeckery a pořvávání řidičů v přeplněném metru The door is closing, mind the doors please, mind the doors!

Své reportáže z Londýna jsem pravidelně zveřejňovala na blogu Jídlo a radost. K přečtení jsou kliknutím sem.